ECLI:CZ:US:2000:2.US.352.2000
sp. zn. II. ÚS 352/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti T. Středočeský kraj v likvidaci, zastoupeného JUDr. V. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1681/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 6. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1681/98.
Vyznačeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.1. 1998, sp. zn. 26 Co 381/97, jímž byl dílem potvrzen, dílem změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 282/93, ze dne 30.1. 1997, vynesený ve věci uzavření restituční dohody o vydání svou třetin domu čp. 375 na stavební p. č. 2170 v kat. území K. H. a o vydání svou třetin pozemkových parcel č. 2170 - zastavěná plocha a č. 2171 - zastavěná plocha v kat. území K. H.
Nejvyšší soud ČR uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatele, směřující proti uložené povinnosti vydat dvě třetiny domu čp. 375 v K. H. odmítl, ohledně ukládané povinnosti vydat restituentce dvě třetiny parcel č. 2170 a 2171 v kat. území K. H. dovolání zamítl.
Stěžovatel je však přesvědčen, že postupem soudu byla porušena jeho základní a ústavní práva, a to zejména
* základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soud neochránil jeho práva ve spravedlivém procesu, vzhledem k tomu, že nebyly dodrženy procesní podmínky dané §132 o. s. ř.
* v souvislosti s čl. 90 Ústavy, když podle názoru stěžovatele není zákonem stanoveným způsobem soudem poskytována ochrana jeho právům, když se soudy nevypořádaly s námitkami vznášenými k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona) a byla tak omezena jeho vlastnická práva
* a v souvislosti s čl. 95 odst. 1 Ústavy, když je stěžovatel přesvědčen, že soud nerespektoval zásadu, že soudce je vázán zákonem.
* stěžovatel namítá rovněž to, že postupem soudu byl ve vztahu k němu porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když je mu ukládanou povinností vydat restituentce pozemky v K. H. vkládán na bedra neřešitelný úkol a obecně je postihováno jeho vlastnictví.
Skutkově stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu ČR a tedy i soudům rozhodujícím ve věci, že opomenuly fakt, že nemovitost byla vyvlastněna za náhradu, dále že špatně hodnotí účel vyvlastnění, který v průběhu plánování i realizace doznává značných změn.
Pokud se týká zamítavého rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci pozemků, potom neplatí již zásada superficies solo cedit a předmětné pozemky byly až do r. 1996 drženy jako oprávněným držitelem P.-Středočeský kraj, st. podnik, kterým byly v privatizaci vydraženy a převedeny na nového majitele - fyzickou osobu. Nepřísluší tedy stěžovateli, aby mu byla stanovena povinnost pozemky navrátit.
K dožádanému vyjádření k podané ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém přípisu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. SUs 63/2000 tak, že nemohl z pohledu uplatněných dovolacích důvodů přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu, pokud byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně proto, že dovolání proti této části napadeného rozsudku nebylo přípustné. Odkázal přitom na podrobné odůvodnění v napadeném rozsudku. Současně připomenul, že se neodchýlil od právních názorů dovozených v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 1476/96 a z 22. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97.
K námitce, že nelze vydat pozemky, které v současné době vlastní někdo jiný, lze podotknout, že v restitučních věcech je zapotřebí vydání chápat jako způsob obnovy vlastnického práva oprávněných osob k požadovaným věcem, a případné spory, které by mohly vzniknout v případech, kdy žádané věci vlastní někdo jiný, jsou soudní cestou řešitelné. Je totiž zapotřebí vycházet z toho, že výrok pravomocného rozsudku v dané věci je ve smyslu §158 odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. závazný pouze pro účastníky konkrétního řízení (nikoli tedy pro nového vlastníka věcí, který účastníkem řízení nebyl) a pro všechny orgány.
Ústavní soud, protože ústavní stížnost byla podána včas, po opravě vad plné moci právního zástupce stěžovatele, byl nucen se návrhem zabývat, neboť stěžovatel se dovolával porušení svých základních práv a svobod, zaručených Ústavou i Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud však je nucen konstatovat, že většina uplatněných námitek v ústavní stížnosti byla předmětem námitek dovolacího řízení, ke kterým Nejvyšší soud ČR přihlédl a které hodnotil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, pokud se týká části sub. I enunciátu rozsudku Nejvyššího soudu ČR nutno uvést, že ani Ústavní soud není oprávněn výroky obecných soudů přezkoumávat, když byly dovolacím soudem odmítnuty jako nepřípustné. Stěžovatel uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř., ačkoli uvedl, že dovolání uplatňuje podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., aniž by si pro to otevřel dovolací prostor návrhem odvolacímu soudu na přípustnost dovolání, včetně řízení podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
V této části by mohl Ústavní soud věc projednat za předpokladu, že by v otevřeném termínu stěžovatel uplatnil ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, což stěžovatel neučinil. Lhůta pro toto podání marně uplynula.
Pokud se týká zamítavé části ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud se plně ztotožňuje s jeho právními názory.
Je zcela nepochybné, že námitka vyvlastnění za provedenou finanční náhradu nemůže obstát, neboť ustanovení §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na tuto skutečnost výslovně pamatuje a restituci váže pouze na splnění podmínky, spočívající v tom, že vyvlastněná věc existuje a že nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. Tyto skutečnosti hodnotily soudy.
Pokud zde stěžovatel namítá, že právě ve vztahu na §132 o. s. ř. bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je nutno odkázat na nález Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 478/97, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), resp. jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovými hodnoceními neztotožňoval.
Námitku, spočívající v tom, že stěžovatel není držitelem pozemkových nemovitostí, nýbrž jejich uživatelem, vysvětlil zcela jednoznačně Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud s těmito závěry souhlasí. Nelze však přihlédnout, že pokud byly tyto nemovitosti P. - Středočeský kraj, st. podnik vydraženy a převedeny na fyzickou osobu, jedná se o neplatný právní úkon podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť na pozemky byl uplatněn restituční nárok.
Jak uvádí ve svém vyjádření Nejvyšší soud ČR, restituci je třeba chápat jako způsob obnovy vlastnického práva oprávněných osob k požadovaným věcem a spory, které mohly vzniknout v případech, že restituované věci vlastní někdo jiný, jsou soudní cestou řešitelné. Pokud se stěžovatel dovolává porušení svých zaručených základních práv, která vyvozuje z porušení čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i čl. 4 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, k této věci bylo již Ústavním soudem judikováno pod sp. zn. Pl.ÚS 12/94, že tato obecná ustanovení neuvádějí samostatná jednotlivá základní práva, takže je možné se jich domáhat pouze v návaznosti na další konkrétní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině základních práv a svobod nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Protože v projednávané věci nebylo zjištěno žádné konkrétní porušení ústavnosti, byl nucen Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. září 2000