ECLI:CZ:US:2000:2.US.36.2000
sp. zn. II. ÚS 36/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. Ing. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. 6 To 249/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud obdržel dne 19. 1. 2000 podání stěžovatele, postoupené Krajským soudem v Plzni, které mělo formu tzv. "blanketního odvolání".
Po písemném poučení a výzvě k odstranění vad podání obdržel Ústavní soud ve stanovené lhůtě doplnění ústavní stížnosti ve smyslu písemného poučení, včetně předložené plné moci právního zástupce navrhovatele.
Navrhovatel ve svém podání napadá rozsudek odvolacího soudu a tvrdí, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jeho právo, zakotvené v čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel sice napadá rozsudek odvolacího soudu, z obsahu podání však vyplývá, že má značné výhrady též k rozhodování Okresního soudu v Karlových Varech, když o jeho místní příslušnosti k řízení a rozhodování v předmětné trestní věci vyjadřuje pochybnosti v tom směru, že podle názoru stěžovatele měl být místně příslušným soudem v prvé instanci Okresní soud v Chomutově, neboť stěžovatel zde bydlí a trestná činnost, které se dopustil se stala rovněž v tomto městě. Ze skutečnosti, že skutek pro který byl pravomocně odsouzen byl spáchán v březnu 1992, když k rozhodnutí soudu prvé instance došlo až dne 30. 10. 1998, dovozuje stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť údajné průtahy ve věci, zaviněné nalézacím soudem, vedly ke zhoršení postavení stěžovatele v rámci trestního řízení.
V další části obsáhlého odůvodnění návrhu stěžovatel poukazuje na údajné logické rozpory v rozsudku odvolacího soudu, které považuje s ohledem na časovou prodlevu v průběhu řízení za neodstranitelné, které však podle jeho názoru nemohou být přičítány k tíži jak jeho, tak i ostatních spoluodsouzených. V této souvislosti vyslovil navrhovatel názor, že neúměrná délka trestního řízení měla být odvolacím soudem zohledněna v jeho prospěch.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, blíže označeného v záhlaví usnesení, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud na základě odvolání stěžovatele, (dříve obžalovaného), J. C. a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech zrušil podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obžalovaných rozsudek soudu prvého stupně a sám podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl mimo jiné ohledně stěžovatele tak, že jej odsoudil za návod k trestnému činu vydírání (podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb. účinného od 1. 1. 1992) k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud dále zjistil, že tento soud se z podnětu odvolání stěžovatele zabýval již v rámci odvolacího řízení důvody, které stěžovatel znovu namítá v ústavní stížnosti a konstatoval, že trestní řízení, provedené před soudem prvého stupně, bylo časově náročné, jehož výsledkem však bylo provedení dostatku důkazů v rámci tohoto řízení, které umožnily vydání spravedlivého a spolehlivého meritorního rozhodnutí. V tomto směru proto nepovažoval soud druhého stupně za nutné rozhodnutí napadené odvoláním jakkoli měnit či toto řízení doplňovat.
Krajský soud se neztotožnil v předmětné trestní věci pouze s aplikací právní kvalifikace jednání obžalovaných provedených soudem prvé stolice a změnil proto v tomto směru výrok o vině a dále sám ve věci rozhodl. Odvolací soud zdůraznil, že právě z důvodů dlouhého časového úseku, který uplynul od spáchání trestné činnosti, během něhož nebyly vůči obžalovaným a zejména stěžovateli zjištěny závažnější negativní poznatky, bylo tímto soudem postupováno v případě pochybností u navrhovatele podle zásady "in dubio pro reo".
Jak vyplývá z ústavní stížnosti lze důvody, o které stěžovatel opírá své podání, rozdělit do několika skupin, z nichž jedna směřuje nikoli proti napadenému rozsudku, ale proti rozhodování soudu prvého stupně, zejména pak proti údajné místní nepříslušnosti a značné časové prodlevě v trestním řízení.
Otázkou místní příslušnosti soudu se zabývá ustanovení §18 až §22 tr. ř. s ohledem na procesní postup soudu v této věci pak ustanovení §§186, 188 a 189 tr. ř.
Ve smyslu publikované judikatury k problematice místní příslušnosti soudu má obviněný možnost vznést námitku místní nepříslušnosti soudu až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě ( rozhodnutí NS, uveřejněné pod č. B 3/84-21 v Bulletinu NSČR). V tomto procesním postupu je tak praktickým způsobem zakotveno právo, deklarované v čl. 38 odst. 1 Listiny, že totiž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Pokud však stěžovatel namítá údajnou místní nepříslušnost soudu prvého stupně v řízení o ústavní stížnosti, je takový postup nutno chápat jako ryze účelový a neadekvátní s ohledem na znění petitu stížnosti.
K problematice údajných rozporů ve výpovědích odkazuje ÚS na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém se účastník řízení s údajnými logickými rozpory ve výpovědích vypořádal a zodpověděl tak námitky stěžovatele.
Podstatou stížnosti navrhovatele, brojící proti rozhodnutí odvolacího soudu, je však tvrzení, že zdlouhavost řízení před soudem I. stupně měla doznat svého vyjádření zejména ve zmírňujícím rozhodování odvolacího soudu. Zde je však třeba zdůraznit, že délku trvání trestního řízení před okresním soudem nelze jednoznačně charakterizovat jako "zhoršení procesního postavení stěžovatele (obžalovaného), v důsledku níž nemohl tento prokázat svou nevinnu". Platný trestní řád je postaven na principu presumpce neviny a tedy nikoli stěžovatel, ale orgány činné v trestním řízení jsou povinny prokázat vinu konkrétní osoby, když současně právě časový interval, který uplynul od spáchání trestného činu až do doby vynesení pravomocného rozsudku, ztížil reálné možnosti dokazování zavinění obžalovaných.
Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud nevzal v úvahu právě tuto okolnost jako polehčující při stanovení výše a druhu trestu, je rovněž neopodstatněné, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že tresty odnětí svobody byly uloženy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby s tím, že právě u stěžovatele byla stanovena nejkratší zkušební lhůta. V tomto směru tedy odvolací soud posoudil provedené dokazování ve smyslu již citované zásady in dubio pro reo a spravedlivě tak rozhodl v rámci odvolacího řízení o vině a trestu obžalovaných.
Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť průběhu odvolacího řízení před Krajským soudem v Plzni nedošlo k porušení stěžovatelem tvrzených práv a svobod, zakotvených v čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny a návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 28. března 2000