ECLI:CZ:US:2000:2.US.362.99
sp. zn. II. ÚS 362/99
Usnesení
II. ÚS 362/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, čj. 14 Co 191/99-28, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 7. 1999, domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, j. 14 Co 191/99-28. Tímto napadeným usnesením bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 1. 1999, j. 7 C 77/98-20, kterým soud prvého stupně rozhodl o návrhu stěžovatelky na přerušeni řízeni podle ustanoveni 5 109 odst. 1 pism. b) občanského soudního řádu ve sporu o zrušení podílového spoluvlastnictví k domu čp. 50 zapsaném na LV č. 59 pro katastrální území H., obec Praha a jeho přikázání do vlastnictví stěžovatelky tak, že se nepřerušuje řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebot' tento soud neshledal podmínky pro postup dle čl. 95 Ústavy. V daném sporu se stěžovatelka domáhala přerušení řízení podle 5 109 odst. 1 písm. b) druhá a třetí věta občanského soudního řádu s odůvodněním, že ustanovení 5 142 odst. 1 třetí věta občanského zákoníku je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol Úmluvy"). Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné, i když v podstatě z jiných důvodů, nebot' dle jeho názoru ustanovení 5 142 občanského zákoníku není v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny ani s čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy a není tedy důvod k přerušení řízení dle 5 109 odst. 1 písm. b) věta druhá a třetí občanského soudního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvádí úpravu institutu přikázání společné věci do výlučného vlastnictví jednomu ze spoluvlastníků a tvrdí, že
II. ÚS 362/99
ustanovení §142 odst. 1 třetí věta občanského zákoníku nepřiměřeně zvýhodňuje spoluvlastníka s větším podílem, nebot' on snáze zástavní smlouvou na předmětnou nemovitost získá úvěr v potřebné výši na zaplacení přiměřeně nižší náhrady. Jde o nerovnost předmětu vlastnictví. Účastníci sporu rozhodovaného podle ustanovení §142 občanského zákoníku tak nemají rovné postavení před zákonem. Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení §142 občanského zákoníku, které umožňuje vypořádání spoluvlastnictví věci, jíž nelze rozdělit, přikázáním jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu, je v rozporu jak s úmluvou tak i s Listinou, protože porušuje její rovnost před zákonem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, který ve svém písemném vyjádření ze dne 24. 8. 1999 konstatoval, že napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil, když se již přímo v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky, shodnými s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Proto Městský soud v Praze zcela odkázal na své rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud, pokud stížnost neodmítne podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítl.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, připojeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, čj. 14 Co 191/99-28, a vyjádření Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro její projednání před Ústavním soudem, neboť je nepřípustná.
Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a není další soudní instancí. Není proto ani oprávněn hodnotit a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, zvláště rozhodnutí procesní povahy, pokud současně nenastal zásah do ústavou zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění stěžovatelčinu pozici, nejde však o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věci tedy nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky.
Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona- je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnuti ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé před obecnými soudy dále pokračuje a stěžovatelce jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal ani naplnění podmínek pro výjimečné použití ustanoveni §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
Il. ÚS 362/99
předpisů, nebot' ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud podle ustanovení a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. 3. 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu