ECLI:CZ:US:2000:2.US.364.99
sp. zn. II. ÚS 364/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. K. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, čj. 39 Co 354/98-146, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 9 C 245/96-49, pokud jde o povinnost platit výživné manželce ve výši 5.000,- Kč měsíčně a stanovil povinnost uhradit dlužné výživné za dobu od 17. 12. 1996 do 31. 3. 1999 ve výši 137.258,- Kč v měsíčních splátkách po 5.000,- Kč a dále mu uložil zaplatit protistraně náklady řízení.
Stěžovatel uvedl, že odvolávací soud nesplnil svoji přezkumnou a rozhodovací povinnost a odvolání řádně neprojednal. Soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s listinnými důkazy, předloženými stěžovatelem, které nebyly v rámci dokazování akceptovány a jejich případné odmítnutí nebylo odůvodněno. Soud dále nerozhodl o provedení stěžovatelem navržených důkazů a jejich neprovedení řádně neodůvodnil, případně aniž zdůvodnil dodatečnou nepotřebnost, upustil od provádění některých důkazů. Odvolací soud ve svém potvrzujícím rozhodnutí nevyvrátil odvolací námitky stěžovatele. Dle názoru stěžovatele s ohledem na právní jistotu účastníků je konstatování odvolacího soudu, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a zjištěné podklady za postačující, aniž by se vypořádal se všemi odvolacími důvody, nedostačující a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a nesrozumitelné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 245/96 a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že manželka stěžovatele se v předmětném řízení domáhala, aby stěžovateli byla stanovena povinnost platit jí výživné nerozvedené manželky. Soud prvního stupně provedl ve věci obsáhlé a důkladné dokazování, přičemž dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §91, §96, §97 a §98 zákona o rodině a návrhu žalobkyně vyhověl. Za prokázané soud shledal, že mezi manžely probíhá rozvodové řízení, přičemž manželka, která byla na mateřské dovolené, opustila společnou domácnost poté, co byla třikrát fyzicky napadena, nebylo prokázáno, že by z její strany došlo k porušení manželské věrnosti a bylo prokázáno, že stěžovatelka řádně pečuje o dítě, a to po celou dobu od opuštění společné domácnosti, mimo dobu, kdy jí stěžovatel proti její vůli a v rozporu se soudním rozhodnutím (dítě nar. v r. 1995 bylo předběžným opatřením soudu svěřeno do její péče) dítě odebral.
Soud důkladně zvážil i příjmy a majetkové poměry účastníků a zjistil, že manželka stěžovatele byla odkázána na rodičovský příspěvek, dávky státní sociální podpory a podporu svých rodičů, neboť stěžovatel jí po jejím odchodu ze společné domácnosti ničím na její výživné nepřispívá. Pokud jde o stěžovatele, soud vzal za prokázané, že dosahoval čistého příjmu ve výši 18.467,- Kč, a to jako příjmu z polovičního měsíčního úvazku, dále, že za prodej domu náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů inkasoval 1.400.000,- Kč (celou uvedenou částku si ponechal pro svou potřebu). Soud prvního stupně nato své rozhodnutí způsobem odpovídajícím ustanovení §157 o.s.ř. odůvodnil, uvedl, které okolnosti má za zjištěné, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jaké právní předpisy na daný případ aplikoval.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel obsáhlé odvolání, ve kterém zdůraznil, že soud se nezabýval možnostmi příjmů manželky, která nevyužívá širokých možností sociálních dávek, které nepobírá v rozsahu, v jaké by vzhledem ke svému postavení mohla, jejím životním stylem - střídáním domácností, čerpáním dlouhodobé dovolené apod., má za to, že manželka se snaží svým návrhem získat neoprávněný majetkový prospěch. Dle jeho názoru soud rozhodl jednostranně na základě neprokázaných tvrzení navrhovatelky, aniž by byly řádně ověřeny jeho skutečné příjmy a majetkové poměry, poukázal na to, že nebyl proveden výslech svědka M. P., se kterým měla manželka udržovat mimomanželský styk a měla jím být vydržována.
Odvolací soud doplnil dokazování o zjištění, vyplývající z výpisu z Obchodního rejstříku, pokud jde o účast a peněžní vklady stěžovatele v obchodních společnostech U. R. spol. s r.o., C., s. r. o., a T. Praha, a.s. a o zprávy z odboru státní sociální podpory ohledně čerpaných dávek přídavků na dítě, rodičovského příspěvku a sociálních dávek.
Městský soud v Praze konstatoval, že ani po doplněném dokazování neshledal odvolání odpůrce důvodným. Odvolací soud učinil závěr, že jak sám stěžovatel uvedl, dosahoval do léta 1996 příjmu 50.000,- Kč posléze v důsledku polovičního úvazku 18.500,- Kč a od 31. 10. 1996, odkdy je v domácnosti, protože hodlá převzít výchovu nezletilého syna, pobírá pouze 5.000,- Kč (odměna za výkon statutárního orgánu obchodní společnosti). Zde soud upozornil, že stěžovatel se vzdal svého zaměstnání, protože hodlal převzít péči o syna, ačkoliv dítě bylo, byť předběžným opatřením, svěřeno do výchovy matky. Mimo uvedený příjem měl stěžovatel k dispozici částku 1.400.000,- Kč za prodej nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a příjem z dividend 80.000,- Kč (po zdanění 60.000,- Kč). Vzhledem k tomu, že soudu přes výzvu nepředložil stejnopisy daňových přiznání za r. 1997 a 1998, vycházel soud ze skutečných příjmů. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně vycházel z postačujících skutkových podkladů a jím zjištěný skutkový stav nedoznal změn ani v odvolacím řízení. Věc byla také správně posouzena i po stránce právní a soud dospěl k správnému závěru, že přiznání výživného manželce není v rozporu se zásadami morálky podle §96 odst. 2 zákona o rodině a správně stanovil i výši výživného.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval stěžovatelovými námitkami pokud nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování dospěl.
Ústavní soud přezkoumal řízení z hlediska námitky, že soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami a stěžovatelem navrhovanými důkazy uplatněnými v odvolání. Přestože lze konstatovat, že odůvodnění odvolacího soudu mohlo být v tomto směru (tj. pokud jde o neprovedené důkazy a některé námitky obsáhlejší, příp. konkrétnější, se zřetelem k celému průběhu řízení (provedeném obsáhlém dokazování), tato skutečnost však nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý. Pokud jde o námitku, že nebyl vyslechnut svědek M. P., Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se o tomto návrhu sice výslovně nezmínil, nicméně ohledně okolností, které měly být tímto výslechem zjištěny, konstatoval, že má za to, s ohledem na výslech svědka Z. M. a vlastního tvrzení stěžovatele ze dne 19. 6. 1997 nedošlo k porušení manželské věrnosti ze strany navrhovatelky a konstatoval, že nebylo zjištěno, že by stěžovatelka ignorovala principy soužití obsažené v §18 a §19 zákona o rodině a že by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Ústavní soud má za to, že v daném případě byly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány skutečnosti, opravňující soudy, aby ve věci rozhodly, tj. že zde jsou důvody pro stanovení vyživovací povinnosti tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla stejná, zda stanovená vyživovací povinnost není v rozporu se zákonem a zda zjištěné skutečnosti umožňují posoudit odůvodněnost potřeb oprávněného a schopnosti a možnosti povinného. Z obsahu spisu je zřejmé, že stanovení vyživovací povinnosti ve výši 5.000,- Kč měsíčně odpovídalo skutkovým zjištěním.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost či dokonce protiústavnost napadeného rozhodnutí, ani že by nedostatky v občanskoprávním řízení dosáhly intenzity způsobující vybočení z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, odmítnout z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
Vojtěch Cepl
V Brně dne 3. 4. 2000 předseda senátu