ECLI:CZ:US:2000:2.US.370.2000
sp. zn. II. ÚS 370/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. Ch., zastoupené JUDr. F. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.4.2000, č.j. 26 Co 591, 592/99-48, a návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 20.6.2000, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-západ, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, jímž by bylo současným vlastníkům nemovitostí v L. č.p. 21, kat. území L. zakázáno rušit navrhovatelku v užívání této nemovitosti a potvrzení rozsudku téhož prvoinstančního soudu, jímž by bylo navrhovatelce uloženo vyklidit shora uvedenou nemovitost, včetně pozemků příslušejících k domu.
Ke skutkovým okolnostem případu navrhovatelka uvedla, že po neshodách s ostatními spoluvlastníky nemovitostí, kdy její spoluvlastnický podíl činil id. 4/7 a podíl dětí jejího zemřelého manžela pak zbývající 3/7 nemovitosti, podala návrh na zrušení spoluvlastnictví a přikázání celé nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví, neboť předmětnou nemovitost hodlala i nadále výhradně užívat.
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4.6.1997, sp. zn. 4 C 535/95, byly však předmětné nemovitosti přikázány do vlastnictví J. a V. Ch. a jejich sestře R. F. s tím, že tržní hodnota nemovitostí byla na základě znaleckého posudku stanovena částkou 1.950.000,- Kč. Náhrada za spoluvlastnický podíl tak činila 1.114.285,60 Kč, která byla stěžovatelce vyplacena. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem odvolacího soudu, který vyplacenou finanční náhradu za spoluvlastnický podíl stěžovatelky považuje za odpovídající hodnotový ekvivalent, zahrnující jak cenu id. částí nemovitostí, tak i hodnotu užívání bytu, který stěžovatelka i po odpadnutí právního důvodu užívání - zrušení spoluvlastnictví nemovitostí i nadále užívá. Navrhovatelka je však toho názoru, že v případě soudního rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem byla vyřešena pouze otázka finanční náhrady za spoluvlastnické právo, které podle jejího názoru není totožné s jejím právem na byt, které rovněž tvořilo nedílnou součást realizovaného vlastnického práva.
Napadený rozsudek odvolacího soudu a řízení, které mu předcházelo hodnotí stěžovatelka jako porušení čl. 12 odst. 3 a čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina "), jakož i čl. 90 Ústavy.
Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.4.2000, č.j. 26 Co 591, 592/99-48, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky (dříve žalované) potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 1.6.1999, č.j. 7 C 1196/99-17, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, jímž by bylo současným vlastníkům nemovitostí uložena povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, které by stěžovatelku rušilo či omezovalo v užívání předmětných nemovitostí a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1.6.1999, č.j. 7 C 1196/99-20, kterým tento soud uznal stěžovatelku povinnou vyklidit předmětné nemovitosti a vyklizené předat žalobcům do dvou měsíců od právní moci shora citovaného rozsudku.
V případě odvoláním napadeného usnesení dospěl krajský soud k závěru, že odvolání je zcela neopodstatněné, neboť je možné se zcela ztotožnit se závěrem soudu I. stupně, že J. a V.Ch. a R. F. jsou od 27.5.1998 výlučnými vlastníky předmětných nemovitostí a tyto nemovitosti hodlají užívat. Stěžovatelka jim však svým jednáním neumožňuje tyto nemovitosti alespoň částečně využívat. Pokud tedy navrhovatelka svým jednáním vzniklou situaci zavinila, když řízení v této věci se netýká úpravy užívání předmětných nemovitostí, ale vyklizení navrhovatelky z těchto nemovitostí, nelze se podle ust. §102 o.s.ř. domáhat vydání předběžného opatření ve zcela jiné věci, než která byla předmětem sporu. Odvolací soud současně konstatoval, že návrh byl neurčitý, takže případné rozhodnutí by bylo i nevykonatelné.
Odvolací soud v souvislosti s požadavkem stěžovatelky na zajištění bytové náhrady konstatoval, že je možné souhlasit s názorem stěžovatelky, že po odpadnutí právního důvodu bydlení přísluší ve smyslu ust. §853 ve vztahu k ust. §712 o. z. poskytnutí bytové náhrady. Při rozhodování o této otázce je však nutné posoudit, zda nejsou důvody pro odepření bytové náhrady ve smyslu ust. §3 odst.1 o. z., tedy v daném případě zejména proto, že vyplacená finanční náhrada za spoluvlastnický podíl na nemovitostech představuje svojí výší přiměřenou náhradu, kterou současně lze považovat i za hodnotový ekvivalent vypořádané majetkové hodnoty, který podle místních a časových podmínek umožňuje stěžovatelce obstarání obdobné věci. V zásadě jde tedy o vyplacenou tržní cenu, za niž by bylo možno věc prodat.
V daném případě byla hodnota celé nemovitosti podle platných právních předpisů vyčíslena částkou 1.153.940,- Kč, tržní hodnota nemovitosti pak částkou 1.950.000,- Kč. Právě z této částky byla stěžovatelce vypočtena přiměřená náhrada podle výše jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že navrhovatelka sama nemovitost cenila pouze na částku 900.000,- Kč. S ohledem na přiměřenost náhrady, která byla již stěžovatelce vyplacena, by bylo podle názoru odvolacího soudu vyhovění požadavku stěžovatelky na zajištění bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy.
Při hodnocení důvodnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti je především Ústavní soud nucen konstatovat, že navrhovatelka považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému obecných soudů ČR, neboť se všemi námitkami stěžovatelky se již zcela vypořádal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Právní názor týkající se vyplacení přiměřené náhrady jako hodnotového ekvivalentu vyjádřeného v penězích je zcela jednoznačně vyjádřen v nálezu Ústavního soudu ze dne 15.12.1994, sp.zn. III.ÚS 102/94. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že právní závěry odvolacího soudu jsou s citovaným nálezem zcela kompatibilní.
Občanský zákoník v žádném ze svých ustanovení výslovně neřeší otázku, zda fyzické osobě, které zanikl právní důvod k užívání bytu, přísluší poté, kdy mu vznikne povinnost byt vyklidit, náhrada za byt. Lze souhlasit s navrhovatelkou pouze v tom, že rozhodnutí soudu o zrušení spoluvlastnictví nemovitostí má charakter nuceného odejmutí vlastnictví, to je ovšem možné jen za adekvátní náhradu, jinak by došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 7 C 1196/99, tato podmínka byla splněna. V souladu s platnou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.5.1998, 2 Cdon 374/97, uveřejněný v Sb.s.r. roč.1999, sv. 4, str. 188) je v takových případech nezbytné při splnění podmínky vyplacení přiměřené finanční náhrady, která umožňuje příjemci této částky pořízení věci obdobné ve stejném místě a čase zkoumat, zda není dán důvod k odepření bytové náhrady z hlediska ust. §3 odst.1. o. z. Je tomu tak v těch případech, kdy potřebu bydlení je možno uspokojit jinou cestou. Za takovou možnost lze samozřejmě považovat takovou finanční částku, vyplacenou jako protihodnota spoluvlastnického podílu na nemovitostech, která této osobě umožňuje získat nemovitost (případně byt), tedy věc obdobného charakteru, jejíž spoluvlastnický podíl zanikl ve smyslu ust. §142 odst.1 o. z. rozhodnutím soudu.
V případě stěžovatelky vyplacená částka představuje tržní hodnotu buď části nemovitosti nebo bytu (případně obou současně), jejichž koupí by stěžovatelka mohla realizovat svoji bytovou potřebu. Koupí nemovitosti či bytu by tak získala jak majetkovou hodnotu, tak i možnost bydlení, což byla jedna z námitek navrhovatelky uplatněné již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně.
Nelze souhlasit s názorem navrhovatelky, že právní závěr obecných soudů, pokud není v souladu s žalobním návrhem, je v rozporu s právem na spravedlivý proces, to vše ovšem za situace, kdy současně nebyla porušena procesní práva navrhovatelky či pokud vyslovený právní závěr není v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování a nevybočuje z mezí platné legislativy.
Senát Ústavního soudu neshledal s ohledem na výše uvedené skutečnosti za opodstatněný návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku a přednostní projednání návrhu, neboť při zkoumání ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení práv a svobod. Z tohoto důvodu byl proto nucen senát Ústavního soudu návrh ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 20. září 2000