ECLI:CZ:US:2000:2.US.379.2000
sp. zn. II. ÚS 379/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti O. P., zastoupené JUDr. P. Z., proti nesprávnému úřednímu postupu a nečinnosti Komise pro cenné papíry, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá výroku Ústavního soudu, že "zásahem orgánu veřejné moci - Komise pro cenné papíry a prezidia Komise pro cenné papíry, který spočíval v nesprávném úředním postupu a nečinnosti, bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky", a aby byl vydán zákaz pokračovat v nečinnosti a dán příkaz k obnovení stavu před porušením práva.
Nesprávný úřední postup, kterým podle názoru stěžovatelky Komise pro cenné papíry porušila čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž rovněž zasáhla do základních práv stěžovatelky zaručených čl. 27 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, spatřuje stěžovatelka v tom, že Komise pro cenné papíry :
a) vedla záznam investičních fondů tak, že v něm v rozporu se skutečným stavem společnost P. V. společnost, a. s., neuváděla
b) neupozornila rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisů společnosti P. V. společnost, a. s., v obchodním rejstříku, jakmile tato skutečnost vyšla při činnosti Komise pro cenné papíry najevo a
c) byla vůči společnosti P. V. společnost, a. s., nečinná, ačkoli je jí známo, že tato společnost porušuje ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. takovým způsobem, který má za následek zákonnou povinnost Komise pro cenné papíry přijmout proti takovému porušování opatření a uložit sankce.
Stěžovatelka je akcionářkou P. V. společnosti, a. s. Původně v důsledku předání investičních bodů podle zákona č. 92/1991 Sb., byla akcionářkou P. V. investičního fondu, a. s.
Na jaře roku 1996 se konala mimořádná valná hromada (zápis z této valné hromady nemá Komise pro cenné papíry k dispozici) P. V. investičního fondu, která schválila změnu jeho obchodního jména na P. V. společnost, a. s., (dále jen P. V. společnost) a současně změnu předmětu podnikání na investiční poradenství (s výjimkou činností uvedených v §3 odst. 2 písm. c), f) a odst. 3 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb.) a na koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Změna obchodního jména a předmětu podnikání byla do obchodního rejstříku zapsána dne 28. 6. 1996 (tedy ještě před účinností novely zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 151/1996 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.7. 1996).
Dne 7.10. 1996 požádal předseda představenstva nyní již P. V. společnosti o vyřazení P. V. investičního fondu ze seznamu fondů vedených Ministerstvem financí ČR v souladu s ustanovením §36a odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech v tehdy platném znění, a to z důvodu transformace P. V. investičního fondu na běžnou akciovou společnost. Jako důkaz předložil výpis z obchodního rejstříku P. V. společnosti. Ministerstvo financí ČR reagovalo na tuto žádost dopisem ze dne 10.10. 1996, č. j. 101/66212/1996 tak, že transformaci P. V. investičního fondu bere na vědomí.
Mezi stěžovatelkou a Komisí pro cenné papíry a prezidiem Komise pro cenné papíry, jak sama uvádí ve své stížnosti, existuje výkladový spor o tom, zda rozhodnutí valné hromady investičního fondu spolu s provedením zápisu příslušných změn v obchodním rejstříku před nabytím účinnosti zákona č. 151/1996 Sb., novelizujícího zákon č. 248/1992 Sb., měly či neměly samy o sobě za následek takovou změnu právních poměrů, že z investičního fondu se stala běžná akciová společnost. Nečinnost Komise pro cenné papíry stěžovatelka spatřuje v tom, že namísto toho, aby Komise sama jednala a napravila podle stěžovatelky protiprávní stav, spočívající v přeměně původního investičního fondu na akciovou společnost, k její žádosti jí pouze sdělila, že již k tomu není oprávněna.
K namítané změně fondu odkázala Komise stěžovatelku na ustanovení §173 odst. 2 obchodního zákoníku, kdy změna stanov fondu nabyla účinnosti jejich schválením valnou hromadou.
Jedinou možností, jak zbránit transformaci fondu, by bylo podání žaloby k soudu, aby vyslovil neplatnost transformační valné hromady.
Stěžovatelka přesto, že s rozhodnutím valné hromady nesouhlasila, jak sama prohlašuje v ústavní stížnosti, nepožádala soud podle ustanovení §131 odst. 1 obch. zák. o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť nevěděla, jak to má udělat. Proto přestala Komise pro cenné papíry dnem zapsání změny předmětu podnikání a změny obchodního jména fondu do obchodního rejstříku nad tímto subjektem vykonávat státní dozor.
Obdobnou situaci řešil i Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, ve svém usnesení ze dne 1.10. 1999, sp. zn. 7 Cmo 968/99, kdy vyslovil závazný právní závěr, že pokud je požadováno určení, že žalovaný je investičním fondem ve smyslu §7 a násl. zák. č. 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nutno přihlédnout k zápisu v obchodním rejstříku. Je-li dřívější fond již uveden jako akciová společnost běžného typu, není již investičním fondem. Přeměnou společnosti (t. j. změnou obchodního jména a předmětu podnikání) k níž došlo rozhodnutím valné hromady (před 1.7. 1996), nelze již před soudem s úspěchem zpochybnit. Žaloba o neplatnosti rozhodnutí valné hromady podle §183 odst. 1, §131 odst. 1 obchodního zákoníku podána nebyla, takže právo na určení neplatnosti rozhodnutí je prekludováno. Potud stanovisko Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud si je vědom závažnosti namítané problematiky, než však může přikročit ke zkoumání věci samé, je nutno, aby zjistil, zda tomu nebrání procesní překážky. Podle §1 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se však na investiční společnosti a investiční fondy použijí ustanovení obchodního zákoníku, pokud zákon nestanoví jinak. Stěžovatelka tohoto zákonného prostředku pro ochranu svého práva nepoužila, čímž je i Ústavnímu soudu odňata možnost ve věci jednat. Stěžovatelka si je této skutečnosti sama vědoma a proto uvádí, že stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájem. Tomu lze přisvědčit. Avšak pomineme-li skutečnost, že obdobná situace byla již obecnými soudy řešena, nutno se jen podivit, proč tak komplexně zpracovanou stížnost neuplatnila dříve a u příslušného soudu.
Rovněž tak ústavní stížnost na nečinnost Komise pro cenné papíry nemůže obstát, neboť řízení Komise se řídí podle §6 odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb. zákonem č. 71/1961 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, pokud jednotlivá ustanovení zvláštních zákonů nestanoví jinak. Těchto zákonných možností stěžovatelka rovněž nevyužila. Jedná se o řízení správní, které má prostředky proti nečinnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 17. října 2000