ECLI:CZ:US:2000:2.US.38.98
sp. zn. II. ÚS 38/98
Usnesení
II. ÚS 38/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatelky M.H., zastoupené advokátem JUDr. B.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 10 Co 708/97, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 1997 čj. 10 C 64/96-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 10 Co 708/97, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 1997, čj. 10 C 64/96-185.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 1997, čj. 10 C 64/96-185, byl zamítnut její návrh proti O.Ú. o vydání kopií listin blíže vymezených ve výroku citovaného rozsudku, které měly být uloženy u OSA a měly osvědčit, že její matka M.H. získala řádně uzavřenou kupní smlouvou v roce 1941 budovu pohostinství v H. včetně parcely č. 618/1 st. p1. v kat. území H. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 10 Co 708/97, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil. Stěžovatelka má za to, že oběma napadenými rozsudky byla porušena její základní práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákaz jeho zneužití na újmu práv druhých podle čl. 11 odst. 3 Listiny a právo na poskytnutí ochrany jejím právům soudy ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR. Dále stěžovatelka namítla, že formálním pojetím při posuzování jejich návrhů nebylo šetřeno podstaty a smyslu jejich práv ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
II. ÚS 38/98
Okresní soud ve Vsetíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 5. 1998 uvedl, že rozsudkem okresního soudu k porušení namítaných ústavních práv stěžovatelky nedošlo.
O.Ú. ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 1998 uvedl, že dle jeho přesvědčení jsou nároky stěžovatelky neoprávněné a jsou v rozporu s právním řádem. Stěžovatelka svými neopodstatněnými nároky usiluje o neoprávněný majetkový prospěch a poškození oprávněných zájmů jiných občanů. Proto okresní úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o vydání kopií listin věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. Stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se oba soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Vycházeje z těchto úvah přistoupil Ústavní soud ke zkoumání jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatelky v řízení před obecnými soudy porušeny.
Pokud stěžovatelka namítala porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na zákaz jeho zneužití na újmu práv druhých podle čl. 11 odst. 3 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva lze aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, nikoli však v případech, kdy má být vlastnické právo teprve konstituováno.
Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, týkající se šetření podstaty a smyslu jejich práv tím, že obecné soudy posuzovaly její návrhy formálně.
Rovněž nebylo shledáno porušení namítaného ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, neboť stěžovatelce byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.
II. ÚS 38/98
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl a rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. Senátu Ústavního soudu