ECLI:CZ:US:2000:2.US.381.98
sp. zn. II. ÚS 381/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti H.B., zastoupené JUDr. M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 1998, č. j. 13 Co 632/97-82, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť podaná stížnost je nepřípustná.
Stěžovatelka podala dne 1. 9. 1998 Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 1998, č. j. 13 Co 632/97-82. V ústavní stížnosti uvedla, že v r. 1994 vyzvala OV, k vydání domu v O., včetně zastavěného pozemku p. č. 600 v k. ú. M., ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tyto nemovitosti původně byly v rovnodílném spoluvlastnictví stěžovatelky a její matky, kterým byly v důsledku rasové perzekuce po vzniku protektorátu Čechy a Morava odňaty. Matka stěžovatelky zahynula v koncentračním táboru, takže stěžovatelka v r. 1949 po návratu z nucené emigrace požádala o navrácení vlastnických práv svého majetku. V r. 1952 byl předmětný nemovitý majetek konfiskován prostřednictvím prohlášení KNV a vlastnické právo vloženo pro čs. stát - KNV.
V současné době jsou nárokované nemovitosti v důsledku privatizace podniku OV, ve vlastnictví tohoto právního subjektu. Vzhledem k tomu, že výzva k vydání nemovitostí nebyla povinnou osobou akceptována, obrátila se stěžovatelka se svým nárokem k Okresnímu soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 25. 4. 1995, č. j. 24 C 521/95-21, návrh stěžovatelky zamítl s poukazem na skutečnost, že stěžovatelka je americkou státní občankou od r. 1953 a není tedy oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb., a rovněž z toho důvodu, že ve smyslu čl. 2 odst.2 zák. č. 116/1994 Sb., je povinnou osobou k vydání nemovitosti podle §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona věc držela. Věc však nelze vydat v případě byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl -li schválen ohledně takové věci privatizační projekt či vydáno rozhodnutí o její privatizaci.
V průběhu odvolacího řízení proti rozsudku citovaného okresního soudu prokázala stěžovatelka písemným osvědčením ze dne 18. 8. 1997, že je občankou České republiky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 7. 1998, č. j. 13 Co 632/97-82, rozsudek okresního soudu potvrdil a v rozsudečném výroku připustil současně možnost proti svému rozsudku podat dovolání.
Stěžovatelka dále uvedla, že možnosti podat dovolání využila, zároveň však podává ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu, neboť si není jista, zda podané dovolání je s ohledem k formální stránce věci dostatečným prostředkem k ochraně jejich ústavních práv.
Stěžovatelka opírá své podání o přesvědčení, že krajský soud překročil ve svém rozhodování meze svých oprávnění, pokud přezkoumává osvědčení o státním občanství stěžovatelky po stránce obsahové, neboť takový přezkum svěřuje platná právní úprava do výlučné pravomoci správních orgánů. Pravomoc obecných soudů přezkoumávat postup a rozhodování správních orgánů v otázce státního občanství je možný pouze při naplnění podmínek §244 a násl. o. s. ř., které v daném případě splněny nebyly.
V další části své ústavní stížnosti vytýká navrhovatelka i nesprávný právní závěr odvolacího soudu ohledně restitučních nároků stěžovatelky jako občanky USA. V rozhodování tohoto odvolacího soudu spatřuje porušené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 čl. 95 Ústavy.
S ohledem na shora uvedené navrhuje zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 1998, č. j. 13 Co 632/97-82, a navrhuje, aby řízené o ústavní stížnosti bylo přerušeno do doby skončení řízení o podaném dovolání před Nejvyšším soudem ČR.
Ústavní soud proto vyčkal na vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který byl vydán dne 22. června 2000 pod sp. zn. 23 Cdo 2047/98. Zmíněným rozsudkem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 9.10. 2000, bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR dovolání neodmítl a jednal ve věci samé, takže jím vydaný rozsudek představuje teprve poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 v návaznosti na ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížnost však byla z důvodů procesní opatrnosti směřována pouze proti rozsudku krajského soudu.
Není proto možné projednávat ústavní stížnost proti rozsudku soudu nižšího stupně, když ve věci rozhodoval soud vyššího stupně a jeho rozhodnutí ústavní stížností napadeno nebylo. Ústavní soud nemohl ani vyzvat stěžovatelku k doplnění ústavní stížnosti, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ČR nabyl právní moci dne 21.7.2000 a v době, kdy jej obdržel Ústavní soud. tj. 9.10. 2000, lhůta k podání již dávno uplynula. V této věci tedy byla nečinná sama stěžovatelka, neboť od doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR měla tento úkon učinit prostřednictvím svého právního zástupce.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný, neboť podáním ústavní stížnosti nebyly ještě vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval (§75 odst. 1 cit. zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 16. října 2000