ECLI:CZ:US:2000:2.US.382.99
sp. zn. II. ÚS 382/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti sdělení Ministerstva obrany ze dne 9. 7. 1999, čj. 7001/36/1999-1203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal vydání nálezu tohoto znění: "Ve sdělení ministerstva obrany čj. 7001/36/1999-1203 ze dne 9. července 1999 se zrušují věty: Jako vojákovi v záloze mu přísluší podle §5 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, hodnost vojína. Panu P. podle §20 odst. 2 písm. f) branného zákona zůstává povinnost vykonávat vojenská cvičení v úhrnné délce 12 týdnů. Dále se zrušuje věta: Pokud jde o druhý bod Vaší žádosti, náčelník správně nepovažoval Váš dopis ze dne 10. 2. 1999 za podání ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)."
V odůvodnění stížnosti uvedl, že na základě oznámení Okresní vojenské správy v Přerově ze dne 11. 6. 1997, že získal hodnost vojína v záloze, se obrátil na náčelníka Okresní vojenské správy v Přerově s dotazem, na základě jakých předpisů tuto hodnost získal. Náčelník dopisem ze dne 7. 1. 1998 s odkazem na §38 odst. 2 a 3, §39, §46 odst. 2, popř. §47 odst. 1 branného zákona sdělil, že stěžovateli byla náhradní služba prominuta, byl po ukončení závazku zařazen do zálohy, je až do doby, kdy bude propuštěn z vojska veden v evidenci okresní vojenské správy a svou služební povinnost bude plnit konáním vojenských cvičení a mimořádné služby. Následujícím dopisem ze dne 5. 11. 1998 opět vyslovil závěr o tom, že stěžovatel je vojínem a že mu přísluší povinnost vykonávat vojenská cvičení a mimořádné služby. Dotazem ze dne 25. 11. 1998 a 8. 2. 1999 stěžovatel požádal náčelníka Okresní vojenské správy v Přerově o ujištění, že stanovisku ze dne 7. 1. 1998 správně porozuměl. Dále ve své ústavní stížnosti uvedl, že 10. 5. 1997 a posléze 10. 2. 1999 požádal o propuštění z vojska podle §22 odst. 1 písm. d) branného zákona. Protože náčelník Okresní vojenské správy v Přerově ve svém dopise ze dne 26. 2. 1999 setrval na svém názoru, že stěžovatel je vojínem v záloze podléhajícím povinnosti vykonávat vojenské cvičení a odmítl propuštění stěžovatele z vojska pro nesplnění důvodu §22 odst. 1 branného zákona a uvedl, že na další dopis nebude reagovat, obrátil se stěžovatel na Ministerstvo obrany, jehož náčelník mu odpověděl vysvětlením napadeným ústavní stížností, v němž s odkazem na §5 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. se uvádí, že stěžovateli jako vojákovi v záloze přísluší hodnost vojína a je podle §20 odst. 2 písm. f) branného zákona povinen vykonávat vojenské cvičení v délce 12 týdnů a že náčelník okresní vojenské správy správně dopis ze dne 10. 2. 1999 nepovažoval za podání podle zákona č. 71/1967 Sb. Stěžovatel má však za to, že vzhledem k tomu, že vojenskou službu nikdy nenastoupil, nemohl získat vojenskou hodnost a proto mu nelze ani vyměřit délku vojenských cvičení. Dále uvedl, že vzhledem k §76 odst. 2 branného zákona má žádost stěžovatele ze dne 10. 2. 1999 povahu podání podle §18 odst. 1 správního řádu, takže o žádosti mělo být rozhodnuto ve správním řízení.
Ústavní soud z dopisu náčelníka Ministerstva obrany ze dne 9. 7. 1999 čj. 7001/36/1099-1203 adresovaného zástupci stěžovatele zjistil, že se v něm skutečně mimo jiné uvádí: "Jako vojákovi v záloze mu přísluší podle §5 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, hodnost vojína. Panu P. podle §20 odst. 2 písm. f) branného zákona zůstává povinnost vykonat vojenská cvičení v úhrnné délce 12 týdnů." Dále se zde uvádí: "Pokud jde o druhý bod Vaší žádosti, náčelník OVS správně nepovažoval Váš dopis ze dne 10. 2. 1999 za podání ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád)."
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. O takový zásah veřejné moci však v případě vysvětlení Ministerstva obrany ze dne 9. 7. 1999 čj. 7001/36/1999-1203 evidentně nejde neboť s Ministerstvem obrany byla stěžovatelova záležitost týkající se jeho povinnosti jakožto vojáka v záloze v hodnosti vojína vykonávat vojenská cvičení pouze projednávána, aniž by bylo vydáno nějaké rozhodnutí nebo přijato opatření či jakýmkoliv způsobem jinak zasaženo do stěžovatelových práv. Protože v dané věci chybí zásah orgánu veřejné moci jakožto základní podmínka řízení o ochraně práv a svobod před Ústavním soudem, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Stran namítané nečinnosti ohledně tvrzeného návrhu na zahájení správního řízení, kterým má být dle stěžovatelova tvrzení jeho dopis ze dne 10. 2. 1999 vydávaný za žádost o propuštění z vojska, Ústavní soud konstatuje, že se jí nezabýval vzhledem k zásadě vázannosti petitem, v němž tato tvrzená nečinnost nedošla adekvátního výrazu [§82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 3. 4. 2000 předseda senátu