ECLI:CZ:US:2000:2.US.39.97
sp. zn. II. ÚS 39/97
Usnesení
II. ÚS 39/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula v právní věci ústavní stížnosti M.P., jako účastníka řízení, zastoupené advokátem JUDr. S.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.11.1996, č.j. 7 Co 2258/96-141, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.4.1996, č.j. 13 C 172/92-123, za účasti J.P. a J.M., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem podaným společně s J.P. obrátila na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností ze dne 4.2.1997, která Ústavnímu soudu došla téhož dne a která trpěla vadami, k jejichž odstranění byli stěžovatelka i J.P. Ústavním soudem vyzváni, zejména tou vadou, že nebyli řádně zastoupeni ve smyslu ust. §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na uvedenou výzvu reagovala pouze navrhovatelka, vady svého podání odstranila a doplnila podanou ústavní stížnost.
Spolunavrhovatel ústavní stížnosti J.P., ač doloženě vyzván, neodstranil vady svého návrhu, zejména si neustanovil zástupce, jak to vyžaduje §30 zákona o Ústavním soudu. Jeho návrh jako účastníka - spolunavrhovatele nebylo možno odložit podle §43 odst. 1 písm. a) cit. zákona, neboť jeho spolunavrhovatelka vady společného návrhu odstranila a řízení o ústavní stížnosti pokračovalo. V řízení o ústavní stížnosti měl proto J.P., jako osoba, která se účastnila řízení,
z něhož stížností napadená rozhodnutí vzešla (§76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), postavení vedlejšího účastníka. K věci se již, kromě stanoviska obsaženého v ústavní stížnosti, dále nevyjádřil.
II. ÚS 39/97
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.11.1996, č.j. 7 Co 2258/96-141 (v původním návrhu nesprávně označeného č.j. 6 Co/2082/96-141), a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.4.1996, č.j. 13 C 172/92123, neboť těmito rozsudky mělo dojít k porušení základních práv navrhovatelky, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť postup soudů byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článků 81, 82 odst. 1 a 90 Ústavy ČR.
Svou ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatelka tím, že soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s tvrzeními žalobců uvedenými v žalobě a při soudních jednáních. Soud měl podle jejího názoru provést důkazy právními předpisy platnými v roce 1973, to jest v době uzavírání kupní smlouvy. Zpochybňuje také znalecký posudek, který byl v řízení použit. Namítá, že soudy I. a II. stupně nepřihlédly k některým důkazům. Soud I. stupně porušil svou poučovací povinnost podle §5 odst. 1 o.s.ř. a neupozornil žalobce na vady žaloby, ani neposkytl žalobcům potřebnou lhůtu k odstranění vad. Namítá, že soudy se nezabývaly otázkou dobré víry žalovaného při uzavírání kupní smlouvy, když zejména nezjišťovaly, zda žalovaný je z obce, kde se nemovitosti stát zmocnil, zda zná M.P. a zda on nebo jeho rodiče nebyli členy zastupitelského orgánu, který se majetku T. a M.P. zmocnil. Dovozuje, že oba soudy zřejmě nepřihlédly k zákonu č. 183/1993 Sb., který se bezprostředně týkal sporu. Stěžovatelka rovněž namítá, že ve věci rozhodovali soudci, kteří nerozhodovali objektivně. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, vyžádaného od Okresního soudu v Českých Budějovicích, ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky a J.P., aby soud vyslovil, že vlastnické právo vedlejšího účastníka J.M. k domu č.p. 13 a stavební parcele č. 36 v katastrálním území K. přechází na stěžovatelku a J.P., a to na každého jednou polovinou. Žalobci se domáhali vydání předmětných nemovitostí, jejichž původními vlastníky byli jejich rodiče T. a M.P., a které jsou nyní ve vlastnictví žalovaného, s tím, že jsou splněny podmínky přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť žalovaný měl získat uvedené nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a za nižší cenu, než odpovídala platným předpisům.
V písemném vyjádření Okresní soud v Českých Budějovicích, zastoupený JUDr. M.R., předsedkyní senátu, uvádí, že se nedomnívá, že by stěžovatelka byla zkrácena na svých právech. V průběhu celého řízení měla možnost účastnit se projednávání věci, vyjadřovat se a navrhovat ke svým tvrzením důkazy. Pokud jde o zjištění skutkového stavu věci a na ně navazující právní hodnocení věci, odkazuje zcela na odůvodnění rozsudku. Není zcela jasné, z čeho stěžovatelka dovozuje, že rozhodování okresního soudu nebylo objektivní, když lze vyloučit osobní vztah soudkyně jak k účastníkům, tak k projednávané věci. Okresní soud má za to, že k porušení základních práv a svobod stěžovatelky
nedošlo.
Krajský soud v Českých Budějovicích za zemřelého předsedu senátu JUDr. V.V. zastoupený JUDr.Z.J., ve svém vyjádření uvádí, že námitka, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily nárok žalobců podle ust. §6
II. ÚS 39/97
odst. 1 písma) zákona o půdě, i když toto posouzení bylo v souladu s návrhem, který podali oba žalobci, a že soud měl využít ustanovení §5 odst. 1 o.s.ř. a upozornit žalobce na vady žaloby a na skutečnosti, že mají svůj nárok opřít o ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., případně měl žalobcům poskytnout potřebnou lhůtu k odstranění vad, byla vznesena již v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní řádně vypořádal. Odvolací soud zjistil, že nemovitost označovaná jako č. 13 byla výměnkem k usedlosti č. 1. Za předpokladu, že výměnek tvořil nedílnou součást usedlosti, vztahoval se na tento výměnek trest propadnutí majetku uložený rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 1952, sp.zn. 2 T 45/52, a současně opatření spočívající v zabrání majetku matky žalobců. V trestním řízení byl odsouzen otec žalobců. Za tohoto předpokladu vztahovalo by se na vydávání této nemovitosti ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Pokud nemovitost č. 13 by byla zcela samostatnou, nepropadávala by na základě shora uvedeného rozsudku z roku 1952, a pak by se na vydávání této nemovitosti vztahovalo ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, tedy odnětí bez právního důvodu. To by se týkalo i případu, kdy by k odnětí předmětných nemovitostí došlo ještě před vydáním trestního rozsudku. Odvolací soud se přiklonil k prvnímu předpokladu, přičemž zdůraznil, že je nadbytečné se touto otázkou blíže zabývat, neboť právní důsledky z těchto skutečností vyplývající jsou zcela totožné. Ze znění ustanovení §8 zákona o půdě vyplývá, že postavení oprávněných osob a jejich nároky jsou zcela shodné bez ohledu na skutečnost, podle kterého z písmen ustanovení §6 přešly nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu.
K údajnému nesprávnému posouzení ceny, za niž byla nemovitost žalovanému prodána, krajský soud uvádí, že okresní soud nařídil ve věci zpracování znaleckého posudku, z něhož bylo zjištěno, že cena dohodnutá v kupní smlouvě nebyla nižší, než odpovídalo ceně stanovené podle vyhl. č. 43/1969 Sb. S tímto názorem se krajský soud ztotožnil a podrobně tento názor zdůvodnil. Odvolací soud nezjistil ani porušení tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku.
Další námitky, spočívající zejména v tom, že soudy nezjišťovaly, zda žalovaný je z obce, ve které se nachází předmětná nemovitost, či zda zná M.P., jsou právně irelevantní a uvedené údaje nemohly rozhodnutí soudů ovlivnit.
Za stejně nepřípadný považuje krajský soud poukaz stěžovatelky na článek "Přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zák.č.229/1991 Sb.", publikovaný v časopise rozhledy č.1/1997, kdy šlo právě o rozhodnutí v této věci, a to z toho důvodu, že jde o článek uveřejněný až po rozhodnutí odvolacího soudu. Postup soudů obou stupňů byl podle názoru krajského soudu v souladu se zásadami spravedlivého procesu, oba soudy provedly nezávadné řízení, provedené důkazy zhodnotily podle ustanovení §132 o.s.ř. a vyvodily z nich správné závěry. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastník J.M., ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po podrobném seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 C 172/92, s vyjádřením Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
11. ÚS 39/97
Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal. Okresní soud i krajský soud se věcí stěžovatelky zabývaly pečlivě a podrobně.
O této skutečnosti svědčí skutečnost, že jednání okresního soudu bylo svoláno celkem dvanáctkrát, ke všem jednáním byla stěžovatelka, resp. její právní zástupce, zvána, k věci se vyjadřovala, navrhovala důkazy, které byly soudem provedeny, některé důkazy si okresní soud sám opatřil, některé provedl k návrhu žalovaného. Okresní soud v průběhu řízení umožnil změny žalobního petitu navržené stěžovatelkou.
Ústavní soud neshledal porušení zásad spravedlivého procesu ani po stránce aplikace právních předpisů, které se na řešené otázky vztahovaly. Důvod a způsob použití právních předpisů pro posouzení daného případu objasnil okresní soud, a pak zejména podrobně krajský soud v odůvodnění svého rozsudku. Ústavní soud neshledal důvod tento postup zpochybňovat. Proto ani v tomto směru nebylo možno přisvědčit argumentům stěžovatelky, které se v tomto směru objevovaly již v průběhu soudních řízení a opakovaně v podané ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů, a také proto, že konkrétní důvody v ústavní stížnosti uvedeny nebyly, nemůže Ústavní soud akceptovat námitku směřující k neobjektivnímu rozhodování soudců obou soudů. Za relevantní argument nelze považovat zveřejnění článku obsahující právní názor krajského soudu na projednaný případ v odborném časopise v roce 1997, když tento článek byl publikován až v době po nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, což nastalo dne 20.12.1996.
Jak Ústavní soud zjistil, nemůže být pochyb o tom, že rodiče stěžovatelky byli minulým režimem postiženi, což se ostatně promítlo do usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.9.1990 č.j. Rt 591/90-16, kterým byla podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušena soudní rozhodnutí z roku 1952, postihující rodiče stěžovatelky. Z toho také vycházely soudy obou stupňů, když konstatovaly, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, jako děti původních vlastníků zemědělské usedlosti.
Pro úspěšné uplatnění nároku podle §8 odst. 1 zákona o půdě, tedy vůči povinným osobám, které jsou osobami fyzickými, stanovil však zákon další, náročnější podmínky. Jejich naplnění se rovněž stalo v daném případě předmětem posuzování obecných soudů, které v řádně vedeném procesu dospěly k závěrům, jak uvedeno ve výrocích jejich rozhodnutí. Podle zjištění učiněných Ústavním soudem obecné soudy, vědomy si významu řízení vztahujícího se k posouzení nároků oprávněných osob, nepochybně postižených nedemokratickým režimem, poskytly jejich právům dostatečnou ochranu. Žaloba stěžovatelky a vedlejšího účastníka J.P. směřovala ke zcela specifické skupině povinných osob, tedy fyzickým osobám, které měly požadovaný majetek nabýt zcela specifickým způsobem, tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele,
11. ÚS 39/97
což, pro konstatování jeho povinnosti vyhovět nároku oprávněných osob, bylo nutno ve smyslu restitučních zákonů dokázat. To se však v daném řízení, přes pečlivé a důkladně provedené důkazní řízení ze strany obecných soudů, nepodařilo. Tím však není nikterak dotčen nárok oprávněných osob na finanční náhradu podle příslušných ustanovení výše citovaného restitučního zákona.
Ústavní soud v postupu soudů neshledal namítaná porušení ústavy České republiky nebo Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. března 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu