ECLI:CZ:US:2000:2.US.419.98
sp. zn. II. ÚS 419/98
Usnesení
II. ÚS 419/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatele V.J., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 1998, sp. zn. 13 Co 666/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 9. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 1998, sp. zn. 13 Co 666/98. Napadeným rozhodnutím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba s požadavkem, aby Česká republika - Ministerstvo financí ČR bylo uznáno povinným zaplatit stěžovateli částku 4.760,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 31. 12. 1996 do zaplacení, se zamítá.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jeho ústavní práva, a to jednak právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jednak právo na právní pomoc v řízení před státními orgány podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 41 C 43/97.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 1998 uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je docílení návratnosti nákladů, které stěžovatel investoval ve správním řízení. Zásadou, která ovládá obecně správní řízení a je vyjádřena ve správním řádu, tj. v zákoně č. 71/1967 Sb., který představuje lex generalis, a to v jeho ustanovení §31 odst. 1, je zásadní nenávratnost těchto nákladů v rámci správního řízení.
II.ÚS 419/98
Tato obecná zásada se promítla i do speciálních správních předpisů, zejména také do ustanovení §30 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jak na to ostatně stěžovatel poukazuje, a toto ustanovení není stěžovateli o nic příznivější, nežli obecné ustanovení legis generalis. Procesní předpisy, a to jak správní řád (nebo jiné zvláštní zákony z odvětví administrativního práva), tak i občanský soudní řád [např. v §146 odst. 1 lit. a)], omezují možnosti účastníka domoci se investice, spojené s procesem přímo v rámci procesního řízení. V daném případě ve správním řízení nedošlo k vydání rozhodnutí, jež by bylo možno podřadit pod ustanovení §1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v souvislosti s ustanoveními §3 a §4 téhož zákona. Za této situace neshledal Krajský soud v Ostravě důvod ke změně právního názoru, který vyjádřil v napadeném rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadním řízení ve věci rozhodujícího orgánu veřejné noci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o náhradě škody věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry odvolacího soudu uvedenými v jeho rozhodnutí, kdy stěžovatel převážně opakuje argumentaci, se kterou se tento soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými právními úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecný soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, který stanoví právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odst. 4 téhož článku Listiny podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě své rozhodnutí vydal zcela v souladu s příslušným zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a uvedené právo stěžovatele postupem soudu tak nebylo porušeno.
II. ÚS 419/98
Pokud stěžovatel namítl porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, ani v tomto případě Ústavní soud neshledal porušení tohoto práva stěžovatele, neboť stěžovatel neprokázal, že by, mu bylo ve výkonu tohoto práva jakýmkoliv způsobem bráněno.
Je tedy zřejmé, že interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu