ECLI:CZ:US:2000:2.US.430.98
sp. zn. II. ÚS 430/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti L.D., zastoupeného advokátem Mgr. J.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 1 To 129/98, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 32 T 10/1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V petitu ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 10. 1998, se stěžovatel domáhá zejména též výroku, podle něhož "Usnesení" Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 1 To 129/98, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 32 T 10/97, se zrušují. Stěžovatel zároveň v návrhu nálezu píše o rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1998 " sp. zn. 1 T 12/97". Dožaduje se též toho, aby bylo Ústavním soudem vysloveno, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomoucí ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 1 To 129/98, jímž byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1998, údajné sp. zn. 1 T 12/97, jímž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaného, dílem nedokonaného podle ust. §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, dále též podle ust. §257 odst. 1 trestního zákona, "bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces".
Ústavní stížnost, podanou před doručením rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, podal stěžovatel opětovně po obdržení tohoto rozhodnutí (Ústavnímu soudu podání doručeno dne 5. 1. 1999). Opakované podání, z hlediska zákona o Ústavním soudu včasné, odkazuje ve věci samé na znění ústavní stížnosti podané 12. 10. 1998.
V ústavní stížnosti stěžovatel píše, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků (zejména pro krádeže automobilů). Ústavní stížností napadá údajné závažné vady v řízení, a to zejména " v oblasti řádné objektivizace škody způsobené trestnou činností...". Píše, že škoda byla určena "postupem, který je v rozporu s nadzákonnou zásadou práva na spravedlivý proces". Uvádí, že znalec neprováděl fyzickou prohlídku automobilů a přitom rozsah škody představoval "podstatný kvalifikační moment z hlediska trestní sazby". Znalecký posudek přitom v daném případě představuje "jediný důkaz, který prakticky určuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, pod níž je možno konkrétního pachatele podřadit". Dále uvádí, že "znalecké zkoumání provedené jen na základě listin... nemohlo být podkladem pro spravedlivé a zákonné rozhodnutí o vině a trestu a důkaz znaleckým posudkem byl opatřen takovým způsobem, že tím bylo porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces".
Ústavní soud se seznámil se spisem Krajského soudu v Ostravě ve věci týkající se stěžovatele, vedené u Krajského soudu pod sp. zn. 32 T 10/97. Zjistil, že dne 3. 6. 1998 tento soud vydal rozsudek týkající se sp. zn. 32 T 10/97. Výrok rozsudku je na č. 1.738-745. Rozsudek tohoto soudu, který by se týkal stěžovatele a nesl spisovou značku 1 T 12/97, nebyl dne 3. 6. 1998 soudem vyhlášen. Vrchní soud v Olomouci rozhodoval dne 13. 8. 1998 ve věci odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 32 T 10/97-738, nikoli ve věci "sp. zn. 1 T 12/97". Ústavní soud se proto dále nezabýval údajným porušením práv stěžovatele ve věci "Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 1 T 12/97".
Vzhledem k výtkám na adresu obou soudů (ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě ovšem ve věci sp. zn. 32 T 10/97), obsaženým v ústavní stížnosti, pokládá Ústavní soud za přiměřené zdůraznit, že, jak již bylo nejednou Ústavním soudem judikováno, není tento soud běžnou třetí instancí v systému obecných soudů.
Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv chráněných právními předpisy, např. zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, pokud jejich případné porušení neznamená zároveň porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud pak zkoumal důvodnost ústavní stížnosti ze zorného úhlu základních práv a svobod. Zejména těch, jež jsou zakotvena v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Činil tak se zvláštním přihlédnutím k "vážným pochybnostem" o správnosti posudku znalce, jenž byl soudem přibrán, a k postupu, jenž byl při jeho vypracování znalcem použit. Ústavní soud sdílí ve vztahu ke znaleckému posudku právní názor Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřený v odůvodnění jeho rozsudku, sp. zn. 1 To 129/98, na straně 20 dole, a sdílí tedy jisté výhrady tohoto soudu. Je patrné, že posudek vycházející z bezprostředního zkoumání posuzovaných věcí by působil přesvědčivěji. Na druhé straně však ani skutkový stav, zjištěný vytýkaným způsobem, nevzbuzuje důvodné pochybnosti. Skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu in concreto nezbytném pro rozhodnutí (ust. §2 odst. 5 trestního řádu). Není rozumných pochyb o tom, že činem uvedeným v ust. §247 odst. 1 trestního zákona byla způsobena škoda, jakou má na mysli ust. §247 odst. 4 trestního zákona, jestliže škoda vyčíslená znalcem přesahuje částku určenou podle ust. §89 odst. 11 trestního zákona a představující škodu velkého rozsahu, o více než 67 procent.
V posuzovaném případě nešlo o zjišťování výše škody pro účely výroku o náhradě majetkové škody. Znalecký posudek ostatně obstojí nejen z hlediska ustanovení o dokazování podle části první, hlavy páté zák. č. 141/1961 Sb., zejména ustanovení §§105 až 111, nýbrž i z hlediska zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnicích (a vyhlášky č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů).
Pouze na okraj Ústavní soud i v této souvislosti připomíná, že byť i by šlo o porušení zákona, nešlo by eo ipso o porušení práva zaručeného Listinou.
Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Soud pak pokládá ústavní stížnost ze zjevně neopodstatněnou (ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), a proto ji odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu