ECLI:CZ:US:2000:2.US.443.98
sp. zn. II. ÚS 443/98
Usnesení
II. ÚS 443/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.W., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 3 Co 28/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, č.j. 3 Co 28/97-326, kterým vrchní soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1997, č.j. 37 C 77/96-15. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že privatizační projekt podávaný jeho osobou Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR je svým charakterem částí úředního spisu a proto nelze na jeho využití použít ustanovení §28 autorského zákona a rovněž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, týkajícím se charakteru uplatněného žalobního návrhu. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 1 a č1.90 věta prvá Ústavy ČR, s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. I. odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a č. IV. Evropské úmluvy o právu na spravedlivé soudní řízení.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 77/96.
II. ÚS 443/98
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnice řízení - P., a. s. - uzavřít s ní dohodu o jiném užití díla podle §28 zákona č. 3 5/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, ve znění pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon), byla soudem prvního stupně zamítnuta. Soud prvního stupně při svém rozhodování dovodil, že "Privatizační projekt na státní podnik P., vedený u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ", jehož spoluautorem je stěžovatel, je svým charakterem částí úředního spisu a proto je vyloučen z autorskoprávní ochrany ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 autorského zákona. Odvolací soud, který přezkoumával k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně, jej shledal věcně správným a proto jej potvrdil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - ve znění jeho opravného usnesení ze dne 28. 7. 1998, č.j. 3 Co 28/97-35 (vydaného vzhledem k chybě v příjmení stěžovatele v rozsudku - v zájmu právní jistoty), souhlasil sice odvolací soud s obecně správným závěrem soudu prvního stupně o vynětí tzv. úředních děl z autorskoprávní ochrany, ale žalobu v daném případě neshledal důvodnou z jiného důvodu. Ten spočíval v charakteru uplatněného nároku na plnění. Odvolací soud totiž dovodil, že žaloba na uložení prohlášení vůle - v daném případě na uložení povinnosti uzavřít konkrétní smlouvu o užití autorského díla - nemohla být důvodná již proto, že smluvní povinnost stěžovatele nevyplývala ze zákona nebo z právního vztahu účastníků ani z porušení práva. Svůj právní závěr o nedůvodnosti žaloby, vzhledem k charakteru stěžovatelem požadovaného plnění, odvolací soud podrobně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí a na toto odůvodnění proto i nyní odkazuje. Vrchní soud v Praze má za to, že pokud odvolací soud shledal žalobu stěžovatele nedůvodnou z jiného důvodu než soud prvního stupně, postupoval v souladu se zákonem, když žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle §219 občanského soudního řádu. Za situace, kdy po odstranění vady původní žaloby spočívající v neurčitosti žalobního petitu (a to již před soudem prvního stupně) bylo z žaloby jednoznačně patrné, na základě jakých skutečností se stěžovatel domáhá přesně a určitě vymezeného plnění (uzavření konkrétní autorskoprávní smlouvy), neměl odvolací soud při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně důvod - a ani nemohl - svůj právní názor vyjádřit jinak, než v rozhodnutí ve věci. Jiný postup by nebyl na místě již vzhledem k zásadě rovného postavení účastníků řízení, promítající se i do ustanovení §5 občanského soudního řádu (o poučovací povinnosti soudu) o procesních právech a povinnostech účastníků. Z uvedených důvodů proto vrchní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Obchodní společnost P., a. s., jako vedlejší účastnice řízení, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že podle ustanovení §6 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je privatizační projekt podniku jednoznačně vymezen jako souhrn ekonomických, technických a dalších údajů, přičemž závaznou osnovu pro vypracování privatizačního projektu stanoví vyhláška č. 324/1991 Sb., Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR. Z toho je již zřejmé, že vymezení privatizačního projektu, stanovení jeho obsahu zákonem, stanovení osnovy vyhláškou a dále jeho předkládání ústřednímu orgánu státní správy za účelem posouzení a následném vydání rozhodnutí, vylučuje možnost aplikace autorského zákona. Předmětný privatizační projekt byl vypracován ve spolupráci se společností A., s. r. o., na základě smlouvy o provedení díla ze dne 11. 11. 1992. Za provedené dílo bylo také státním podnikem P. řádně zaplaceno. Pokud je v privatizačním projektu uváděno jméno stěžovatele, pak pouze z titulu výkonu funkce ředitele s. p. P., a to proto, že předložení předmětného projektu vyplývalo z jeho pracovní náplně. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domnívá, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně jej měl upozornit (v rámci své povinnosti poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a
II. ÚS 443/98
povinnostech podle ustanovení §5 občanského soudního řádu) na skutečnost, že aby taková žaloba mohla být úspěšná, musela by povinnost smlouvu uzavřít vyplývat ze zákona nebo z právního vztahu, případně z protiprávního jednání. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nebyla takováto okolnost sdělena a on byl především proto neúspěšný i v řízení před soudem odvolacím, má za to, že došlo mimo jiné k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny. Vedlejší účastnice řízení považuje názor stěžovatele za nesprávný s tím, že novelou občanského soudního řádu (zákon č. 519/1991 Sb.) došlo k podstatnému omezení poučovací povinnosti, a to tak, že poučovací povinnost soudu se nadále týká pouze procesních práv a povinností a soudu se neukládá současně ani neumožňuje poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu. Po soudu nelze tedy požadovat (s odkazem na B., D., M.: Občanský soudní řád, komentář, C. H. B. 1997), aby účastníkům vysvětloval, které procesní úkony by měli v dané situaci podle zákona provést, popřípadě, aby jim objasňoval, jaký úkon by jim byl za dané situace ku prospěchu. V daném případě soud proto ani nemohl stěžovatele poučit ve smyslu citovaného ustanovení, neboť příslušná změna žaloby nevyplývá z procesně právních předpisů, ale z hmotného práva a soud je povinen respektovat rovné postavení všech účastníků a jakákoliv pomoc některému z nich, která by měla za následek, že některý z účastníků, jen proto nebo také proto, byl ve sporu úspěšný, není přípustná. Pokud pak stěžovatel argumentuje tím, že byl soudem prvního stupně vyzván, aby doplnil a tím specifikoval žalobní petit a měl být tedy v rámci stejné poučovací povinnosti upozorněn i na nesprávnou formulaci žaloby, má vedlejší účastnice řízení za to, že se jedná z jeho strany o nesprávné pochopení ustanovení §5 občanského soudního řádu a jeho směšování s ustanovením §43 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, které upravuje sice poučovací povinnost soudu, ale pouze v takovém rozsahu, aby byly odstraněny případné vady žaloby. Poučovací povinnost podle §43 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu nemůže být vykládána tak, že by soud mohl stěžovatele poučovat o hmotném právu, neboť pak by nešlo o odstranění vad podání, které brání projednání a rozhodnutí ve věci, ale o návod, jak by měl stěžovatel postupovat, aby byl ve věci úspěšný. V případě stěžovatele nedošlo k porušení jeho základního práva zakotveného v Listině, neboť právem na právní pomoc v řízení před soudem neměl zákonodárce na mysli poučovací povinnost soudu, ale skutečnost, že i ten účastník, jemuž poměry nedovolují, aby si zvolil zástupcem advokáta, a u něhož byly splněny ostatní předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, může požádat soud, aby mu byl ustanoven zástupce, a to i z řad advokátů. Pokud je vedlejší účastnici řízení známo, stěžovatel o ustanovení svého zástupce z uvedeného důvodu nežádal, nemůže se tedy dovolávat porušení tohoto práva. Ze všech uvedených důvodů proto vedlejší účastnice řízení navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a), zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí a připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 77/96, zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, Ústavním soudem shledán nebyl. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí obsáhle a přiléhavě odůvodnil a na toto odůvodnění ústavní soud odkazuje.
II. ÚS 443/98
Za tohoto stavu věci ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 2000
JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu ÚS