ECLI:CZ:US:2000:2.US.45.99
sp. zn. II. ÚS 45/99
Usnesení
II ÚS 45/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1998, č.j. 22 Co 709/97-105, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 4. 1997, č.j. 9 C 263/93-63, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a 1) J. P., 2) H. Z., 3) P. L., všichni právně zastoupení JUDr. J. N., advokátem, 4) nezl. K. V., zastoupené otcem B. V., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 26. 1. 1999 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1998, č.j. 22 Co 709/97-105. Tímto rozsudkem byl ve výroku sub.III potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 4. 1997, č.j. 9 C 263/93-63, kterým byla zrušena kupní a darovací smlouva mezi prodávajícími a dárci manžely R. a I. H. a kupující a obdarovanou B. V. (matkou stěžovatele), sepsaná Státním notářstvím v Pardubicích pod sp. zn. 3 Nz 180/74, 3 N 172/74, a registrovaná týmž notářstvím dne 1. 4. 1974 pod číslem R 227/74 v části, kterou dárci darovali blíže specifikované nemovitosti obdarované. Ve výroku sub IV byl zamítavý rozsudek okresního soudu změněn tak, že výše uvedená kupní a darovací smlouva se zrušuje rovněž ve vztahu k další specifikované nemovitosti.
II. ÚS 45/99
Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obě rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá, když soudy nesprávně zhodnotily zjištění z provedených důkazů a vyvodily vadné právní závěry. Tyto závěry neodpovídají úmyslu zákonodárce, nebol' novela zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), provedená zákonem č. 183/1993 Sb., zřetelně vztahuje existenci tísně nejen na darování pozemků bez obytné budovy, nýbrž i k bezúplatnému převodu pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, ke které patřily., Nenachází ani jediný rozumný důvod, pro který by se podmínka tísně měla vztahovat pouze na první skupinu uvedených případů a v podstatě diskriminovat účastníky, kteří nabyli pozemku spolu s budovou. Obecné soudy přitom otázku tísně nehodnotily a žalobci neprokázali, že by převodci v tísni jednali.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen v souladu s ustanoveními §30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud si proto vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřil předseda senátu JUDr. J. Č., který připustil, že odvolací soud podal jen stručný výklad §8 odst. 3 zákona o půdě, když vycházel z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ústavního soudu. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Pardubicích Mgr. J. S. odkázala na podrobné odůvodnění rozsudku s tím, že v daném případě nebylo třeba prokazovat tíseň. Vedlejší účastníci 1) až 3) se obsáhle vyjádřili k formální stránce ústavní stížnosti. Pokud jde o meritum věci, poukázali na znění §8 odst. 3 zákona o půdě, kterého se obecné soudy přesně držely. Připomenuli též obecně známou praxi uplatňování Směrnice vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních notářství, a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory. Navrhli alternativně bud' odmítnutí stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nebo její zamítnutí.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Protože ve vztahu k bodu 11 rozsudku odvolacího soudu nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje včetně dovolání, nebyla ústavní stížnost v této části proto shledána přípustnou. Nárok na dovolání zde plyne přímo ze zákona (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Pokud jde o napadení potvrzujícího bodu I rozsudku odvolacího soudu, nemohla být rovněž věc Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Z vyžádaného soudního spisu ústavní soud zjistil (č.1. 101, 103, 112 soudního spisu 9 C 263/93 vedeného Okresním soudem v Pardubicích), že stěžovatel v rámci odvolacího řízení požádal o připuštění dovolání. Tomuto návrhu však Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím rozsudku nevyhověl. K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko.
V případě, že účastník řízení požádá o připuštění dovolání, postupoval v souladu s ustanovením §239 o. s. ř. V případě, že odvolací soud jeho návrhu nevyhoví, měl odvolatel možnost obrátit se na dovolací soud podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Pokud této zákonné možnosti nevyužil, jak plyne ze soudního spisu, nedošlo ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Povinností stěžovatele je však vyčerpat všechny jemu dostupné procesní prostředky včetně dovolání, pokud je na jeho projednání nárok.
II. ÚS 45/99
Proto je Ústavní soud nucen konstatovat, že podání nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, ve ruční zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 6. 2000 Vojtěch Cepl, soudce Ústavního soudu