ECLI:CZ:US:2000:2.US.453.2000
sp. zn. II. ÚS 453/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele ing. arch. O. R., zastoupeného advokátem JUDr. D. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2000, čj. 26 Cdo 1661/98-105, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel svým návrhem napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 1994, čj. 29 Co 39/94-55, jako pozdně podané, neboť dle jeho přesvědčení jím byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu podání dále vyplývá, že navrhovatel napadá i "předchozí rozhodnutí" v projednávané věci, jimiž bylo porušeno, jak se navrhovatel domnívá, jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Navrhovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že mu nebyl znám institut dovolání a že dovoláním napadený rozsudek neobsahoval poučení, z něhož by možnost podání dovolání vyplývala. K dalšímu porušení jeho práv pak dle jeho názoru došlo ještě v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, kdy tyto jednak nesprávně hodnotily provedené důkazy a jednak některé závažné okolnosti pominuly, což vedlo k neúplnému posouzení projednávaného případu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 202/92, a dospěl k závěru, že stížnost z části není důvodná a zčásti je pozdně podaná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté listiny. Toto ovšem v projednávaném případě nebylo zjištěno. Dovolací soud odmítl usnesením podání navrhovatele ze dne 30. 9. 1996, doručené Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 1996, nazvané "žaloba a stížnost na porušování zákonů ĆR a lidských práv", spolu s navazujícími podáními ze dne 14. 4. 1997, 28. 2. 1997 a 13. 1. 1998, kterými navrhovatel napadá původní rozhodnutí soudů obou stupňů, jako pozdně podané. Zároveň se v odůvodnění řádně vypořádal i s námitkou navrhovatele, uplatněnou nyní i v ústavní stížnosti, že se navrhovatel "opakovaně obrátil" na soud prvního stupně i odvolací, přičemž tato jeho podání měla být taktéž posouzena jako dovolání. Dovolací soud k tomu uvedl, že ze zprávy Městského soudu v Praze, kterou si za tímto účelem vyžádal, ani z připojených spisů téhož soudu, sp. zn. Nc 2315/96 a sp. zn. 29 Co 39/94, nevyplývá, že by ve lhůtě stanovené k podání dovolání, bylo doručeno jakékoliv podání navrhovatele, které by mohlo být považováno za dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; pokud obecné soudy respektují podmínky zakotvené v §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se vztahuje i na projednávaný případ a Ústavní soud tak v tomto bodě porušení práv navrhovatele neshledal.
Námitka, navrhovatelem v ústavní stížnosti uplatněná, že mu nebyl znám institut dovolání a že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o možnosti podat dovolání, není důvodná. Občanský soudní řád z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v §157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu I. stupně, pro obsah rozsudku dovolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana ( srov. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, usnesení č. 21, C.H. Beck, 1997). Za dané situace ani neznalost institutu dovolání, na kterou se nyní navrhovatel odvolává, nemůže vést k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno jakékoli právo navrhovatele.
Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, kterou navrhovatel napadá meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, považuje Ústavní soud návrh v této části za pozdně podaný. Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 331/1993 Sb., bylo lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávaném případě nabylo právní moci dne 30. 9. 1994, navrhovatel podal ústavní stížnost, která z hlediska obsahového proti tomuto rozhodnutí brojí, k poštovní přepravě dne 27. 7. 2000, tedy po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti určené.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh z části pozdně podaný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu