ECLI:CZ:US:2000:2.US.454.98
sp. zn. II. ÚS 454/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele P.K., zastoupeného advokátem JUDr. P.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 50 C 159/97-16, a rozhodnutí DI Policie ČR, čj. PJM-348/DS-odv-97, ze dne 20. 6. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základních práv, chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že správní orgány a soud rozhodly o přestupku, aniž byl spolehlivě zjištěn skutečný stav věci, což je v rozporu s §3, §32, §46 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), rozhodnutí nebylo řádně zdůvodněno, čímž se dostalo do rozporu s ustanovením §47 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., a počátek zákazu činnosti byl stanoven před právní moc rozhodnutí, kterým byl tento zákaz uložen, což je v rozporu se zásadou zákonnosti, uvedenou v ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., a s ustanovením §14 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. K objasnění stížnosti uvedl stěžovatel následující skutečnosti. DI OŘ Policie České republiky vydal dne 29. 5. 1998 správní rozhodnutí, čj. ORBV-1-211/Ř-DS-97, kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi podle ustanovení §30 odst. 1 písm. h) zák. č. 200/1990 Sb. Uvedený přestupek měl spočívat v řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost v důsledku požití alkoholu.
Odvolání stěžovatele bylo DI Policie ČR dne 20. 6. 1997 rozhodnutím, čj. PJM-348/DS-odr-97, zamítnuto.
Dle názoru stěžovatele rozhodnutí správních orgánů nevycházelo ze skutečně zjištěného stavu, neboť se nezabývalo povinným znakem tohoto přestupku, a to zda se stěžovatel nacházel "ve stavu vylučujícím způsobilost". Stěžovatel v řízení sice přiznal požití alkoholu, avšak namítá, že hladina alkoholu 2,21 g/kg, zjištěná rozborem krve provedeným ve 22.45 hod., tj. 45 minut poté, co byl Policií ČR kontrolován, neodpovídá míře hladiny alkoholu v době vykonávání činnosti samé - tj. v době řízení vozidla. Správní orgány dle stěžovatele rozhodovaly bez odborného vyjádření či znaleckého posudku a bez zohlednění všech zákonitostí souvisejících s vstřebáváním alkoholu v krvi a odbouráváním alkoholu z krve. Vzhledem k absenci odůvodnění na základě jakých důkazů a jakých úvah byl učiněn právní závěr, považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Dle názoru stěžovatele přestupek měl být kvalifikován podle méně přísněji sankcionované skutkové podstaty §30 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb.
Pokud jde o řízení před Městským soudem v Brně, který správní rozhodnutí přezkoumával, stěžovatel mu vytýká, že se nezabýval jím předloženým znaleckým posudkem, zcela odhlédl od skutkových zjištění a omezil se jen na formální náležitosti přezkoumávaných správních rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §250j odst. 2 o.s.ř. a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle které o právu samém rozhoduje nezávislý orgán, což správní orgány DI nejsou.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že počátek zákazu činnosti byl stanoven na den 11. 3. 1997, ačkoliv správní rozhodnutí nabylo právní moci až dne 26. 6. 1997. Dle jeho názoru měly správní orgány dobu, po kterou nemohl řídit vozidlo ještě před samým rozhodnutím, započítat do uložené sankce tak, že by ji o tuto dobu zkrátily.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 50 C 159/97, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Městský soud v Brně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při přezkoumávání rozhodnutí se řídil kasačním principem, tzn., že přezkoumal rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti, přičemž vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí. Dospěl při tom k závěru, že v tomto konkrétním případě s ohledem na provedené důkazy a z nich zjištěný skutkový stav i tvrzení stěžovatele byl postup správních orgánů, které měly skutek za dostatečně prokázaný tak, že nebylo třeba provádět důkaz znaleckým posudkem, správný. Tvrzení stěžovatele ohledně množství a druhu požitého alkoholu shledal jako nevěrohodné. Stěžovatel netvrdil, že by v době bližší jízdě motorovým vozidlem požil další alkoholické nápoje, které by mohly zapříčinit vyšší míru hladiny alkoholu v krvi až v době jejího odběru.
Podle soudní a soudně lékařské praxe je stavem vylučujícím způsobilost stav při ovlivnění alkoholem v míře 1 g/kg a více. Dle názoru soudu nebylo z důvodů časového rozdílu 45 minut mezi zadržením stěžovatele a krevní zkouškou nutno s ohledem na výpověď stěžovatele, skutkové okolnosti případu a využití základních praktických zkušeností správního orgánu, provádět důkaz znaleckým posudkem.
Soud dále vyhodnotil sankci uloženou za uvedený přestupek dle §30 odst. 1 písm. h) zák. č. 200/1990 Sb., jako sankci odpovídající zákonu. V odůvodnění uvedl, že podle ustanovení §14 odst. 2 zákona o přestupcích do doby zákazu činnosti se započítává doba, po kterou pachatel na základě opatření správního orgánu učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem nesměl již tuto činnost vykonávat. Podle §6 odst. 1 písm. h) bod 1 zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a při jeho řízení je policista ve služebním stejnokroji oprávněn zadržet řidičský průkaz řidiči, lze-li důvodně očekávat uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštního zákona. Zadržení řidičského průkazu i započítání doby, po kterou byl řidičský průkaz zadržen do doby zákazu činnosti tak dle jeho názoru nevykazují žádná pochybení.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, jeho úkolem není zabývat se eventuelním porušením "běžných práv" fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými zákony", pokud takové porušení neznamená současně porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z obsahu připojeného spisu je však zřejmé, že soud se při přezkoumávání rozhodnutí řídil příslušnými ustanoveními o.s.ř. a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích a způsobem mu zákonem stanoveným. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že soud se omezil jen na formální přezkoumání správního rozhodnutí a nezabýval se skutkovým stavem věci, neboť z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud se podrobně zabýval a posléze zhodnotil tvrzení jak správních orgánů, tak i stěžovatele a shledal přitom, že okolnosti případu byly spolehlivě a pro rozhodnutí ve věci dostačujícím způsobem zjištěny a že se tak stalo způsobem neodporujícím procesním předpisům. Své rozhodnutí také řádně odůvodnil a objasnil, proč dle jeho názoru nebylo třeba provést důkaz znaleckým posudkem.
Pokud jde o otázku zpětného uložení vzniku zákazu činnosti řízení motorových vozidel, konstatuje Ústavní soud obdobně jako v usnesení Ústavního soudu, ze dne 12. 7. 1999, sp. zn. IV. ÚS 261/99, že postup policejních orgánů, které stěžovateli uložily zákaz činnosti řízení motorových vozidel v době vymezené odnětím řidičského průkazu a rozhodnutím o přestupku a tímto způsobem tak pouze reflektovaly moment nepřípustnosti řízení motorových vozidel v období, kdy řidičský průkaz byl po právu zadržen, není pochybením, způsobilým projednávanou věc posunout do zákonné natož do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím správních orgánů, které dospěly k závěru, že stěžovatel se v době řízení vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje a rozhodnutím soudu, který posoudil jejich postup a rozhodnutí jako zákonné, došlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv. Rovněž nebylo shledáno ani porušení čl. 36 Listiny, neboť stěžovatel měl možnost obrátit se na obecný soud, který přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu státní správy. Jak bylo zjištěno, soud při tom postupoval v souladu s ustanovením hlavy druhé části páté Listiny a svým rozhodnutím nevybočil z mezí ústavnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svou předchozí judikaturu, dle které právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, nezaručuje právo na rozhodnutí odpovídající právnímu názoru stěžovatele na věc, či úspěch ve sporu.
S ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 3.4. 2000
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu