ECLI:CZ:US:2000:2.US.455.2000
sp. zn. II. ÚS 455/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti H. E., zastoupené opatrovníkem obcí H., právně zastoupené JUDr. J. H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 10. 1999, č. j. P 220/90-285, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, č. j. 11 Co 291/2000-299, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2000 domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 10. 1999, č. j. P 220/90-285, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, č. j. 11 Co 291/2000-299, ve věci úpravy styku s její nezletilou dcerou V. Podle přesvědčení stěžovatelky jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, porušily její právo, zakotvené v čl. 1 a čl. 4 odst. 3, 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 9. 2000 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatelka si nesprávně vyložila obsah odůvodnění rozsudku, v němž krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že ztráta způsobilosti k právním úkonům vede i ke ztrátě věcné legitimace k úpravě styku. Odůvodnění ústavní stížnosti tak podle Krajského soudu v Ostravě vychází z nesprávných údajů o obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, č. j. 11 Co 291/2000-299, a zcela pomíjí i právní argumentaci v něm uvedenou.
Okresní soud v Opavě se k ústavní stížnosti ve stanoveném termínu nevyjádřil.
Vedlejší účastnice řízení D. K. doručila Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2000 neformální vyjádření, přičemž nesplnila podmínku danou jí ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyla obligatorně právně zastoupena advokátem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou dcerou věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení zákona o rodině a občanského soudního řádu. Ve smyslu Sdělení č. 104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte, které bylo uveřejněno v č. 22/1991 Sbírky zákonů na straně 0502, byl to právě zájem dítěte, jako přední hledisko jeho prospěchu, který vedl obecné soudy k jejich závěru.
Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. 10. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu