ECLI:CZ:US:2000:2.US.461.98
sp. zn. II. ÚS 461/98
Usnesení
II. ÚS 461/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti A.A.L.P., zastoupeného advokátem JUDr. T.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.8.1998, sp. zn. 4 To 51/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se dne 2.11.1998 obrátil na Ústavní soud ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 3.11.1998. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.8.1998, sp. zn. 4 To 51/98, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti krajského státního zástupce a o stížnosti navrhovatele (zde obviněného) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.6.1998, sp. zn. 33 T 8/98, tak, že napadené usnesení bylo zrušeno ve výroku, jímž byla podle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc navrhovatele vrácena státnímu zástupci k došetření a Krajskému soudu v Plzni uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a zamítnuta stížnost navrhovatele proti výroku, jímž bylo podle §192 trestního řádu rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě s tím, že nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a), b).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu je veden nespravedlivý proces, když přípravné řízení v jeho věci je zatíženo hrubými procesními vadami, které ve svém důsledku zcela popřely jeho právo na obhajobu, a důkazy dosud v přípravném řízení shromážděné neodůvodňují jeho postavení před soud. Vrchní soud v Praze dospěl k opačnému názoru, aniž by toto své stanovisko blíže zdůvodnil. Pokud jde o procesní vady přípravného řízení, ztotožnil se v podstatě Vrchní soud se stanoviskem Krajského soudu v Plzni, avšak v rozporu s §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu učinil závěr, že důkazy, které jsou z procesního hlediska vadné, nebo neexistují vůbec, lze provést a opatřit před soudem, což je Vrchním soudem v Praze shledáváno v souladu s požadavkem, aby trestní věci byly projednávány co nejrychleji. Vrchní soud se dopustil nezákonnosti v tom smyslu, že nerespektoval
II. ÚS 461/98
ustanovení §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu a svůj postup odůvodnil účelově, zejména s ohledem na rychlost řízení.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka řízení.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost má za neopodstatněnou, neboť Vrchní soud v Praze shledal po přezkoumání správnosti výroků usnesení Krajského soudu v Plzni, že požadavky Krajského soudu v Plzni na došetření věci obviněného v přípravném řízení nelze považovat za takové, aby odůvodňovaly postup podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, když důkazy, které mají být provedeny k spolehlivému objasnění věci, lze opatřit a provést v řízení před soudem. S touto otázkou se Vrchní soud v Praze vypořádal v odůvodnění svého usnesení, na které v tomto směru odkazuje. K věci dále uvádí, že s ohledem na zásadu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem, který může v daném případě v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti potřebné důkazy, tj. výslechy důležitých svědků, provést sám tak, že je podle svého uvážení předvolá a v hlavním líčení je vyslechne, popř. obstará jejich svědecké výpovědi cestou právní pomoci, a to takovým způsobem, aby byla umožněna účast obhájce na těchto úkonech, neshledal Vrchní soud v Praze důvody k vrácení věci do přípravného řízení.
Dle sdělení Krajského soudu v Plzni byl navrhovatel propuštěn dne 4.3.1999 z vazby na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4.3.1999, sp. zn. 33 T 8/98, které nabylo právní moci téhož dne. Krajský soud v Plzni se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv, a z obsahu ústavní stížnosti a ze spisového materiálu Vrchního soudu v Praze, vyžádaného Ústavním soudem, sp.zn. 4 To 51/98, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není Ústavní soud další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně
zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Takový zásah Ústavní soud v souzené věci neshledal.
K námitce, uplatněné navrhovatelem ve vztahu k aplikaci ustanovení §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, nelze navrhovateli přisvědčit v tom, že by vrchní soud svůj postup řádně nezdůvodnil, ba právě naopak této otázce vrchní soud v odůvodnění svého usnesení věnoval náležitou a podrobnou pozornost. Ústavní soud neshledal důvod k zaujetí odchylného stanoviska od závěrů učiněných vrchním soudem. Stejně náležitě se vrchní soud vypořádal i s druhou v ústavní stížnosti namítanou skutečností, a to trváním důvodů vazby u navrhovatele. K tomu z usnesení vrchního soudu ze dne 25.8.1998, č.j. 4 To 51/98, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud, který v této části zamítl stížnost stěžovatele podanou proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.6.1998, č.j. 33 T 8/98, postupoval zcela v intencích §192 a §67 trestního řádu, když rozhodoval o dalším trvání vazby a jejích důvodech, když své rozhodnutí zdůvodnil tím, že obavu z chování obviněného způsobem uvedeným v §67 písm. a) je třeba dovodit z konkrétních okolností případu, zejména z výše škody,
II. ÚS 461/98
která měla z jeho jednání hrozit, v důsledku čehož obviněnému hrozí uložení výrazného trestu odnětí svobody v rámci vysoké trestní sazby, kterou je ohrožen, přičemž reálnost obavy ve smyslu citovaného ustanovení opodstatňuje dále skutečnost, že obviněný je občanem N, kde má trvalé bydliště a rodinné zázemí, a důvod vazby předvídaný v §67 písm. b) je odůvodněn zejména tím, že z obsahu spisu, konkrétně zadržené korespondence, vyplývá, že se obviněný pokusil o ovlivnění průběhu dokazování.
K údajům zařazeným do textu ústavní stížnosti, jež se vztahují k průběhu vyšetřování, resp. k postupu vyšetřovatele, je Ústavní soud nucen konstatovat, že k nim ústavní stížnost nesměřuje, a nejsou proto předmětem řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování vrchního soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a proto musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 10. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu