ECLI:CZ:US:2000:2.US.478.2000
sp. zn. II. ÚS 478/2000
Usnesení
II.ÚS 478/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. P. Z., proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 26.7.2000, č.j.393/52 359/2000, a návrhu na zrušení §6 odst. 4 zák.č.357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo podle ust. §55a odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatele ze dne 23.3.2000 o prominutí daně darovací ve výši 16.184,-Kč, vyměřené platebním výměrem ze dne 20.1.2000, čj. 2602/00/043960/0981, vydaným Finančním úřadem v Mělníku pod č. 990000322 podle zák. č.357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně navrhovatel nesouhlasí se způsobem aplikace ust.§6 odst. 4 zák. č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Napadenému rozhodnutí stěžovatel vytýká údajné porušení práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ministerstvo financí podle názoru stěžovatele nesprávně dospělo k právnímu závěru, že při reálném rozdělení nemovitosti stěžovatel získal v důsledku zhodnocení jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti vnukem navrhovatele, bezúplatně majetek větší hodnoty, než odpovídal hodnotě podílu nemovitosti oceněného podle příslušného právního předpisu před rozdělením.
Stěžovatel zdůrazňuje, že vynaložením investic do bytu stěžovatele jeho vnukem, došlo de facto k vytvoření závazkového vztahu, který zanikl způsobem uvedeným v ust. §574 o. z. Z cit. ustanovení o. z. stěžovatel dovozuje, že zánik dluhu nepodléhá dani darovací a je tedy porušením principu rovnosti práv a povinností k majetku, jestliže v daném případě byla daň darovací fin. orgánem doměřena.
I I. ÚS 478/2000
Z pohledu navrhovatele existovaly tedy takové skutečnosti, které odůvodňovaly použití ust. §55 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, avšak zamítnutím žádosti správním orgánem došlo k porušení práv ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny.
Z přiložených listinných dokladů vyplývá, že navrhovatel v této věci učinil několik podání, a to jak u místně příslušného správce daně, tak i na odboru majetkových daní Min. financí, kdy mu byla problematika doměření daně darovací v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením nemovitosti dostatečným způsobem vysvětlena s tím, že této dani podléhá pouze rozdíl mezi hodnotou příslušného podílu před a po reálném rozdělení nemovitosti.
Pokud se týká tvrzení navrhovatele, že správce daně měl ve věci rozhodnout podle ust. §55 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze než odkázat na listinné přílohy navrhovatele ze kterých vyplývá, že po obdržení podání stěžovatele Min. financí, sekce 051-Ústřední finanční a daňové ředitelství, odbor 39 metodiky výkonu daňové správy, výzvou k odstranění vad podání ze dne 26.5.2000 vyzvalo stěžovatele, aby přesně specifikoval, zda jeho podání ze dne 23.3.2000 (resp. 3.4.2000), je možné považovat za žádost o povolení přezkoumání daňového rozhodnutí podle ust. §55b nebo žádost o prominutí daně darovací podle ust. §55a zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V odpovědi na tuto výzvu (kopie dopisu byla součástí listinných příloh návrhu) stěžovatel zdůraznil, že "daňové rozhodnutí považuje za správné a přezkoumání nepožaduje", když podání má být nadále považováno za žádost o prominutí daně darovací a návrh na změnu (úpravu) předmětného zákona či prováděcích předpisů k němu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že Min. financí rozhodlo správně na základě žádosti ve smyslu ust. §55a zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když důvod k postupu podle ust. §55 cit zákona nebyl dán.
Právní závěr správce daně o nutnosti dodanění rozdílu v hodnotě podílu nemovitosti před a po reálném rozdělení daní darovací, je plně respektován současnou judikaturou, která ve vztahu k napadenému ust. §6 odst. 4 zák. č. 357/1992 Sb. uvádí, že spoluvlastník, který" po zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho reálném rozdělení získá bezúplatně větší hodnotu majetku než činil jeho podíl na majetku před rozdělením, se stává poplatníkem daně darovací. Co není předmětem daně darovací stanoví taxativně ust. §6 odst. 3 zák. č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost uváděná stěžovatelem mezi takové výjimky ze zák.č. 357/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, nepatří.
Z napadeného rozhodnutí Min. financí vyplývá, že stěžovatel se podáním ze dne 23.3.2000 domáhal prominutí vyměřené darovací daně ve výši 16.184,- Kč. Prominutí daně je mimořádným opravným prostředkem, který je možné použít v případech, kdy tato daň byla vyměřena v důsledku nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů (§55a odst.1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z důvodu odstranění tvrdosti zákona lze prominout pouze příslušenství daně.
II.ÚS 478/2000
Jak z výše uvedeného vyplývá, na prominutí daně není právní nárok a věcně příslušné ministerstvo tedy nemohlo ze zákona o žádosti stěžovatele rozhodnout jinak, jak rozhodlo, tj. žádost zamítnout. Neexistuje-li nárok, obecně platí, že neexistuje ani subjektivní právo, které by mohlo být v případě zamítavého rozhodnutí u žadatele porušeno.
Napadeným rozhodnutím Min. financí tedy nedošlo k porušení práv stěžovatele (čl.ll, odst. 1, odst. 5 Listiny) a ústavní stížnost musela být z tohoto důvodu, jako zjevně neopodstatněná podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu sleduje osud odmítnuté ústavní stížnosti i návrh na zrušení části právního předpisu. V souladu s tímto právním názorem ústavní soud odmítl i návrh stěžovatele na zrušení ust. §6 odst. 4 zák. č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu