ECLI:CZ:US:2000:2.US.481.2000
sp. zn. II. ÚS 481/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. B., právně zastoupeného JUDr. I.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 8 To 85/2000, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 4 T 18/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne
11. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 8 To 85/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne
19. 5. 2000, sp. zn. 4 T 18/99, a to pro porušení čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 8 To 85/2000, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 4 T 18/99, kterým byla podle §72 odst. 2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele ze dne 14. 1. 2000 o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel ve své stížnosti jednak uvádí, že dne 14. 1. 2000 podal prostřednictvím svých obhájců ústně před Městským soudem v Praze žádost o propuštění z vazby
a o tomto návrhu tentýž soud rozhodl až po jeho upozornění usnesením ze dne
19. 5. 2000, sp. zn. 4 T 18/99, což stěžovatel považuje za nedostatečně odpovědný přístup k projednávané věci a v důsledku toho za porušení práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel namítá nekonkrétnost důvodů vazby, jak jsou uvedeny v napadených usneseních. Tato usnesení se tak dle názoru stěžovatele stávají nepřesvědčivými a neodpovídají ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, což není v souladu se zásadou spravedlivého procesu; tato skutečnost má současně zakládat nepřezkoumatelnost rozhodnutí vedoucí k protiústavnímu omezení osobní svobody.
Ze spisu Ústavního soudu vyplynulo, že stěžovatel je trestně stíhán pro návod k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, který měl spáchat tím, že v prosinci roku 1998 za částku 150.000 Kč objednal u spoluobžalovaného M. R. vraždu poškozené R. K., kterou posléze spáchal dne 12. 2. 1999 spoluobžalovaný P. K. O podané žalobě bylo rozhodováno dne 14. 1. 2000, přičemž stěžovatel prostřednictvím svých obhájců podal ústně žádost o propuštění z vazby na svobodu. Městský soud v Praze o této žádosti rozhodl až za čtyři měsíce, konkrétně dne 19. 5. 2000.
Tento postup odporuje požadavku neodkladného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §72 trestního řádu. V tomto ohledu je Ústavní soud nucen konstatovat, že při rozhodování o vazbě došlo k závažnému průtahu. Nikoliv ale při rozhodování ve věci samé, poněvadž v oné čtyřměsíční době rozhodl soud prvního stupně o vině a trestu stěžovatele rozsudkem ze dne 18. 1. 2000 a o odvolání soud druhého stupně usnesením ze dne 22. 3. 2000. Ústavní soud hodnotí činnost obecných soudů jako usilovnou snahu o urychlené rozhodnutí ve věci samé v rámci zákona a tedy jako snahu o spravedlivý proces a zákonné omezení práv a svobod; z tohoto důvodu jen konstatuje tuto formální procesní vadu, z hlediska ústavnosti napravenou meritorním rozhodnutím.
Pokud jde o další část ústavní stížnosti, je třeba uvést, že uvalení vazby je nepochybně velmi závažným zásahem do osobní svobody. V trestní věci stěžovatele jde o společné trestní stíhání tří pachatelů. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel se k trestné činnosti nepřiznal, soud prováděl rozsáhlé dokazování podle návrhu stran tak, jak se v živém procesu vyvíjela potřeba okamžité důkazní situace. Šlo především o posouzení výpovědi spoluobžalovaného M. R., jež může vést k usvědčení stěžovatele. V odůvodnění uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze se uvádí, že "dokazování nebylo dosud ukončeno, přičemž s ohledem
na návrhy obhajoby nelze vyloučit jeho větší rozsah, než byl stanoven v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 8 To 27/2000" (kterým Vrchní soud rozhodoval ve věci samé). Současně uvedený soud poukázal na skutečnost, že v přípravném řízení byl ze strany osob hájících zájmy obžalovaného činěn
na spoluobžalovaného M. R. nátlak v souvislosti s tím, kdo má vést jeho obhajobu a jak má vypovídat, což bylo předmětem i rozsáhlého dokazování.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. K takovémuto porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování ve věcech vazby nevycházely ze zákonného procesněprávního
a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován
především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření mj. v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Po posouzení daného případu však Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody obžalovaného jsou v odůvodněních obou napadených usnesení, zejména pak v odůvodnění usnesení Vrchního soudu, dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení
§134 odst. 2 trestního řádu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení právních předpisů, které by mělo
za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, konkr. čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR. Námitky ústavní stížnosti v tomto směru nejsou důvodné.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh dle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 19. prosince 2000