ECLI:CZ:US:2000:2.US.481.97
sp. zn. II. ÚS 481/97
Usnesení
II. ÚS 481/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti T. zastoupeného advokátem JUDr. L.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, č.j. 5 Cmo 476/97-38, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 1997, č j. 33 Cm 109/97-3 1, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou podala k poštovní přepravě dne 19. 12. 1997. Domáhá sejí zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, č.j. 5 Cmo 476/97-38, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 1997, č.j. 33 Cm 109/97-31. Tímto usnesením soud 1. instance nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, neboť došel k závěru, že nejsou dány předpoklady §138 o.s.ř. a že stěžovatelka pomocí předložených dokladů neprokázala stav nouze. Odvolací soud se ztotožnil s tímto závěrem, když konstatoval, že v souhrnu má stěžovatelka majetek, který jí dovoluje soudní poplatek zaplatit. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo podle zjištění Ústavního soudu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 1998, čj. 1 Odon 158/97-53. Ústavní stížnost však směřuje pouze proti dvěma výše uvedeným usnesením.
Podle stěžovatelky oba soudy nevzaly při hodnocení jejích majetkových poměrů zřetel na její tíživou situaci, do níž se dostala z důvodu trestné činnosti osob z bývalého vedení. Poněvadž nepřiznání osvobození od soudních poplatků znemožňuje stěžovatelce ochranu jejích práv soudní cestou a naopak pomáhá činnosti těchto osob, navrhla zrušení obou usnesení a odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Odvolací soud se také nevypořádal s názorem soudu 1. instance, že osvobození se v daném případě nevztahuje na právnickou osobu. Poukázala na ustanovení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny se zásadou rovnosti účastníků a §138 o.s.ř., který takové dělení účastníků
nezná.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, zastoupenou podle pravidel zákona o ústavním soudu. Během řízení došlo ke změně v osobě zmocněného právního zástupce. Ústavní soud po ukončení dovolacího řízení a změně soudce zpravodaje z důvodu vyloučení z rozhodování neshledal překážek v projednání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Vedly jej k tomu následující úvahy.
Samotná otázka posouzení, zda jsou dány podmínky přiznání osvobození od soudních poplatků, je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu jako "soudnímu orgánu ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, pokud jí nejsou zasažena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti je sice rovněž opřena o ústavní argumentaci, v podstatě však spočívá v polemice s odůvodněním napadených usnesení obou soudů. Zde je nucen Ústavní soud poukázat na svou ustálenou judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V předmětné věci byla tato zásada podle názoru ústavního soudu respektována a Ústavnímu soudu nepřísluší znovu hodnotit "hodnocení" důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s jejich hodnocením obecnými soudy neztotožňoval. Ústavní soud se nemohl ztotožnit s názorem, že z odůvodnění obou usnesení plyne, že by oba soudy tvrdily, že možnost přiznat osvobození se nevztahuje na právnické osoby. V takovém případě by podle názoru Ústavního soudu k zásahu do ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, popř. čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR skutečně došlo. V daném případě však krajský soud použití §138 na právnické osoby nevyloučil a odvolací soud se vůbec tímto důvodem nezabýval a zaměřil se jen na splnění předpokladů trvající, nezaviněné a prokázané nouze účastníka. Soudy rozhodně neomezily své úvahy jen na okolnost, že stěžovatelka je právnickou osobou, nýbrž se zabývaly především jí předloženými doklady o jejích majetkových poměrech. Jestliže při respektování §132 a §138 o.s.ř. došly k jinému, pro stěžovatelku nepříznivému závěru z těchto důvodů, nelze to považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Z těchto důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu