ECLI:CZ:US:2000:2.US.482.99
sp. zn. II. ÚS 482/99
Usnesení
II. ÚS 482/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 20 Co 404/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 10. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla podána k poštovní přepravě dne 11. 10. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 20 Co 404/99, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. P 63/88-79. Citovaným usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti bylo zastaveno řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým synem D. M. z důvodu, že nezletilý D. byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 6. 1998, j. Ne 442/97-36, který nabyl právní noci dne 7. 7. 1998, nezrušitelně osvojen Ing. J. M., manželem matky nezletilého D.
Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva jednak v porušení č. 90 Ústavy ČR a jednak v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v jejichž ustanoveních je kodifikováno právo na poskytnutí zákonné ochrany občanských práv soudem, jež byla dle přesvědčení stěžovatele výrazným způsobem porušena, a to tím, že stěžovatel jako otec nezletilého D. M. podal u příslušného soudu návrh na úpravu styku, kterýžto návrh soud dle jeho přesvědčení z nepochopitelných důvodů neprojednával a nenařizoval jednání, a tak vlastně porušil jeho otcovská práva tím, že nekonal. Obdobně v této
II. ÚS 482/99
spojitosti spatřuje stěžovatel porušení svých práv v tom, že paralelně se sporem, který měl probíhat ohledně úpravy jeho styku s nezletilým, probíhal spor, o jehož průběhu nevěděl, ohledně adopce nezletilého, o němž se dozvěděl až poté, co řízení skončilo, přičemž nebyl účastníkem tohoto řízení a tudíž byla porušena jeho nezadatelná otcovská práva, když ve věci nebyl jako účastník vyrozumíván a dokonce mu nebyl ani doručen rozsudek.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížností si vyžádal vyjádření účastníka řízení Krajského soudu v Brně, vyjádření vedlejší účastnice řízení Ing. M. M. a připojil si spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. P 63/88.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 19. l. 2000 uvedl, že je přesvědčen o správnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k tomu, že tento soud byl vázán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti, j. Ne 442/97-36, který nemohli přejít ani ho revidovat. V této souvislosti poukazuje krajský soud na zcela nedostatečnou úpravu §68 zákona o rodině před jeho novelizací zákonem č. 91/1998 Sb., kdy skutečně bylo věcí volné úvahy soudu, zda s rodiči nezletilého bylo v řízení o osvojení jednáno jako s účastníky, či nikoliv. Za současné úpravy, kdy podle §68 odst. 3 zákona o rodině a podle praxe, která se ve věci zatím zaběhla, v případech obdobných tonuto, vždy proběhne u soudu incidenční řízení, by podle názoru krajského soudu. již takový stav, jako v této věci, nemohl vzniknout. Krajský soud dále uvádí, že zcela chápe nynější rozhořčení stěžovatele, ale je přesvědčen o tom, že v rámci hranic, daných mu občanským soudním řádem, neměl jinou možnost v tomto řízení - to je o úpravu styku - rozhodnout jinak, než bylo rozhodnuto.
Vedlejší účastnice řízení Ing. M. M. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 2. 2000 uvedla, že po narození syna D. byla stěžovateli velitelem vojenského útvaru, kde vykonával základní vojenskou službu, udělena mimořádná dovolená ve výši pěti dnů. Tuto dovolenou stěžovatel nestrávil se synem, ale se svými rodiči v Hradci Králové. Když o dva měsíce později navštívila vedlejší účastnice řízení stěžovatele v kasárnách, neměl zájem svého syna vidět. Stěžovatelka na svoji žádost byla propuštěna do kasárenského areálu, kde přímo na ubytovně stěžovateli dítě ukázala. I na základě této skutečnosti stěžovatel požádal o rozvod a neměl zájem dítě vidět a od narození si k němu vytvořit citový vztah. I přes ústní nabídky či písemná pozvání neměl stěžovatel zájem syna vidět. Stěžovatel nesouhlasil ani s navýšením výživného, jako důvod vždy uváděl, že se musí starat o svou matku a finančně pomáhat svým rodičům. O nezrušitelné osvojení požádal manžel vedlejší účastnice Ing. J. M. po zralé úvaze a samozřejmě na samotné přání syna D., který ho považoval za svého otce, nebot' s ním vyrůstal ve společné domácnosti od září roku 1988. Závěrem vedlejší účastnice uvádí, že písemná výpověd' stěžovatele se zcela nezakládá na pravdě. Syn D. si velmi přál, aby jeho jméno bylo shodné se jménem člověka, kterého má rád, považuje ho za svého otce a je otcem i jeho sestry K. Jako vedlejší účastník plně souhlasí s rozhodnutím okresního a následně i krajského soudu a trvá společně se svým manželem a synem na usnesení okresního i krajského soudu v dané platnosti a znění.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování
II. ÚS 482/99
skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR,Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o potvrzení usnesení soudu prvého stupně věcí posouzení odvolacího soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud odkazuje.
Obecné soudy správně vycházely z ustanovení §94 občanského soudního řádu, podle kterého je účastníkem řízení v opatrovnickém řízení dítě a jeho rodiče, tedy osoby, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Podmínkou ovšem je, že tyto osoby jsou ve smyslu ustanovení §19 občanského soudního řádu způsobilé mít práva a povinnosti. Jak bylo zjištěno, nezletilý D. M. byl adoptován a v současné době se tedy jedná o nezletilého D. M. D. M., jehož rodiči byli Ing. J. M. a Ing. M. M., v právním slova smyslu v současné již době neexistuje a nelze vůči němu vést řízení o úpravě styku. Za daného stavu soudu prvého stupně proto nezbylo, než řízení o úpravě styku zastavit.
1 když stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 1999, čj. 20 Co 404/99, podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s osvojením nezletilého D.. Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 6. 1998, j. Nc 442/97-36, o osvojení nezletilého však ústavní stížnost nesměřuje, nebot' stěžovatel nebyl v daném řízení účastníkem řízení a tudíž mu nepřísluší oprávnění, podle ustanovení ti 72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podat.
Pokud se týká námitek stěžovatele, že Okresní soud v Uherském Hradišti ve věci jeho návrhu na úpravy styku s nezletilým synem byl nečinný, ústavní soud ze spisu, sp. zn. P 63/88, zjistil, že návrh byl stěžovatelem podán dne 10. 3. 1997. Okresní soud si ihned vyžádal zprávu o pověsti stěžovatele z místa bydliště, vyjádření Okresního úřadu Hradec Králové, oddělení péče o rodinu a dítě, vyjádření Okresního úřadu Uherské Hradiště, oddělení péče o děti a vyžádal si výslech stěžovatele u Okresního soudu v Hradci Králové. Stěžovatel byl vyslechnut u dožádaného soudu dne 8. 4. 1997. Dále si okresní soud vyžádal sdělení údajů o matce nezletilého u Obecního úřadu v T. a na žádost stěžovatele mu dopisem ze dne 23. 1. 1998 sdělil, že ve věci jsou prováděny výslechy svědků v Hradci Králové ve věci návrhu na osvojení pod sp. zn. Ne 442/97 a po jejich výslechu bude nařízeno jednání i ve věci P 63/88. Podáním doručeným Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 18. 3. 1998 stěžovatel urgoval vyřízení věci a dne 22. 6. 1998 stěžovatel nahlížel do spisu vedeného u tohoto soudu sp. zn. P 63/88. Na základě další urgence stěžovatele ze dne 30. 6. 1998 okresní soud nařídil v předmětné věci soudní jednání na 8. 4. 1999, na kterém soudní řízení ve věci zastavil.
Listina v čl. 36 odst. 1 poskytuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a podle č(. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu Ústavní soud vždy postupuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné či nikoliv. Toto posouzení však může vycházet pouze ze skutečného průběhu řízení a jednotlivých úkonů učiněných obecným soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 20 Co 404/99, přičemž Krajský soud v Brně rozhodl do tří měsíců od podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 4. 1999, j. P 63/88-79, proti němuž výtka stěžovatele o
II. ÚS 482/99
"nekonání" směřuje, v petitu ústavní stížnosti napadeno není. Pokud se tedy týká napadeného rozhodnuti, namítaná nečinnost soudu nebyla prokázána.
Pokud jde o výtky stěžovatele týkající se řízení o osvojení s tím, že nebyl účastníkem řízení ani mu nebyl doručen rozsudek o osvojení, nezbývá než uvést, že tyto námitky nejsou oprávněné, nebol' obecný soud postupoval v souladu s ustanovením §68 odst. 3 zákona o rodině. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. V daném případě bylo toto ustanovení naplněno. Ve smyslu Úmluvy o právech dítěte byl to právě zájem dítěte, jako přední hledisko jeho prospěchu, který vedl okresní soud k jeho závěru.
Nad rámec Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §67 zákona o rodině před novelou č.91/1998 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. 8. 1998, v případě dlouhodobého nezájmu otce o nezletilého, bylo možno, aby souhlas k osvojení dal opatrovník, v tomto případě Okresní úřad Uherské Hradiště. Jak ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ú. H., sp. zn. P 63/88, nezakládá se na pravdě tvrzení stěžovatele, že nevěděl o úmyslu osvojeni nezletilého D. Ing. J. M. Dopisem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. l . 1998, sp. zn. P 63/88, mu byla tato skutečnost sdělena, což sám potvrdil i ve svém dopisu adresovaném Okresnímu soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 3. 1998 .
1 když je pravdou, že právním důsledkem osvojení bylo, že stěžovatel byl připraven o jakýkoliv rodinný život se svým synem, nelze než poznamenat, že stěžovatel syna prakticky neznal. Jaký podíl na tom mělo stěžovatelem uváděné bránění matky dítěte na setkání nezletilého D. se stěžovatelem a .jaký podíl nezájem otce o nezletilého, není již za daného stavu podstatné. V odvolání stěžovatele proti výroku na zvýšení výživného ze dne 2. 12. 1992 stěžovatel uvedl, že je pravdou, že se ze synem zatím nestýká z důvodu nízkého věku a velké vzdálenosti na převoz ze svého bydliště. Dále v tomto odvolání uvedl, že nechtěl narušovat jeho citový vývoj a počítá s tím, že se bude v brzké budoucnosti se synem stýkat, což si vyžádá. jistě nemalé finanční náklady. Návrh na úpravu styku s nezletilým D. pak stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti až dne 10. 3. 1997 v době, kdy byl ženatý, s manželkou společně pečoval o nezletilou dceru a byl přesvědčen, že má veškeré podmínky k tomu, aby mohl vychovávat i svého syna. Pravdou je i skutečnost, že nezletilý D. žil od narození se svou matkou, stěžovatele neznal a od září 1988 žil ve společné domácnosti s osvojitelem. V červnu 1998, kdy okresní soud rozhodl o osvojení, existovala rodinná pouta mezi nezletilým D. a osvojitelem de facto po dobu deseti let. Rozhodnutí o osvojení tato pouta upevnilo a formalizovalo. Při stanovení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a nezletilého D. nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že obecný soud posoudil zvláštní význam nadřazenému zájmu dítěte, kterému je dnes 13 let a které vždy projevovalo vůli žít s osvojitelem. V tomto případě zájem nezletilého D. převážil nad zájmem stěžovatele a nelze říci, že neblahé důsledky tohoto opatření na vztahy mezi stěžovatelem a nezletilým dítětem byly nepřiměřené. Při rozhodování o osvojení nebyly obecným soudem porušeny žádné procesní normy ani základní práva a svobody stěžovatele, neboť soud vycházel z právních norem platných v době rozhodování (k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 28. 10. 1998 ve věci Söderbäck proti Švédsku publikovaný v Přehledu soudních rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ročník 11. číslo 4 ze dne 30. dubna 1999, rozsudek č. 53 ).
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
II. ÚS 482/99
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednáni a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. 3. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu