ECLI:CZ:US:2000:2.US.491.2000
sp. zn. II. ÚS 491/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ú., zastoupené JUDr. J. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 807/2000, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 38 Co 225/97, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. 11 C 244/90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 15. 8. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 807/2000, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 38 Co 225/97, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. 11 C 244/90.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutími obecných soudů o zamítnutí žaloby na vyklizení bytu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého je každému dáno, aby se při obraně svých práv stanoveným postupem domáhal jejich ochrany před soudy, které jsou jako nezávislé a nestranné orgány k tomuto ústavně povolány. Stěžovatelka dále tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům, vadnému zhodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Navíc tvrdí, že s některými důkazy v řízení před soudy I. a II. stupně se tyto soudy v písemných odůvodněních rozsudků nevypořádaly, stejně tak s odůvodněním zamítnutí jejich opakovaných důkazních návrhů. Popsaným postupem soudů byl podle stěžovatelky porušen zákon - občanský soudní řád, konkrétně v §153, §132 a §157 odst. 2.
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.
Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu, nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 213/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 6, usn. č. 30). V takových případech proto 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelky, aby ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 38 Co 225/97. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 38 Co 225/97, a Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. 11 C 244/90, byla tedy evidentně podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 807/2000, Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. a), b) a §239 občanského soudního řádu - nezbylo než dovolání odmítnout.. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, která upravuje průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Svůj postup Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a ústavní stížnost v této části je návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 807/2000, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 38 Co 225/97, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. 11 C 244/90, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, tyto se vzhledem k výsledku řízení nepřiznávají (§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. 9. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu