ECLI:CZ:US:2000:2.US.503.2000
sp. zn. II. ÚS 503/2000
Usnesení
II. ÚS 503/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. S. M., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 1999, č. j. 9 C 354/97-47, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 58 Co 119/2000-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 21. 8. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 1999, č. j. 9 C 354/97-47, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. 58 Co 119/2000-88.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecnými soudy byl zamítnut návrh stěžovatele na vrácení plnění uskutečněné podle neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi státní příspěvkovou organizací Československé cirkusy a varieté - C. Praha a stěžovatelem ve výši 1400000 Kč a doprovodné zařízení dvou vozů. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodními úmluvami podle čl. 10 Ústavy ČR, a to konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Podle názoru stěžovatele se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, v podstatě nezabývaly otázkou zákonnosti uzavřené kupní smlouvy ze dne 8. 3. 1993, přičemž nezákonnost předmětné kupní smlouvy spatřuje stěžovatel v tom, že Ministerstvo kultury ČR jakožto ten, kdo nabízel k prodeji živočicha chráněného podle mezinárodních smluv, nezajistilo prokázání původu slonů, kteří byli předmětem kupní smlouvy a stěžovateli tak znemožnili provozování cirkusové živnosti v zahraničí. Stěžovatel se dále neztotožňuje s právními závěry obecných soudů, pokud se jedná o proces uzavírání kupní smlouvy, přičemž popírá platnost privatizace majetku a jeho převodu do svého vlastnictví a dovolává se absolutní neplatnosti kupní smlouvy.
II. ÚS 503/2000
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření a spis Obvodního soudu pro Prahu 6, a vyjádření vedlejšího účastníka řízení - Ministerstva kultury ČR.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2000 uvedl, že podle jeho názoru nebyl stěžovatel zkrácen ve svém právu účastníka řízení a v právu vlastníka. Jeho žaloba byla soudy přijata a v souladu se zákonnými předpisy projednána. V řízení byl stěžovatel
zastoupen advokátem. Oba soudy se náležitě zabývaly jeho námitkami, které uplatňuje i nyní v ústavní stížnosti. Při hodnocení shromážděných důkazů soudy postupovaly v souladu s ustanovením §120, §132 a §153 občanského soudního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření ze dne 6. 10. 2000 odkázal na příslušný spisový materiál.
Vedlejší účastník řízení - Ministerstvo kultury ČR, ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 18. 10. 2000 uvedlo, že slony nabízelo k prodeji nikoli Ministerstvo kultury ČR, ale organizace Československé cirkusy a varieté - C. Praha. Z ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, pak nelze nikterak dovozovat, že součástí kupní smlouvy mají být rovněž příslušná dovozní povolení. Pokud se týká námitek stěžovatele ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu neprovedení privatizace podle platných předpisů, je vedlejší účastník řízení toho názoru, že kupní smlouvu lze považovat za uzavřenou v rozporu s ustanovením §45 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nebot' nebyla udělena výjimka podle odstavce 2 tohoto ustanovení. Avšak vedlejší účastník zná za to, že smlouva je slučitelná se smyslem a účelem citovaného zákona a porušení uvedeného ustanovení nezakládá důvod pro její zrušení na základě §39 občanského zákoníku. Rovněž tak námitky stěžovatele, spočívající v nepředání dokladů osvědčujících původ slonů, nejsou důvodné, nebot' prodávající neměl více dokladů, než které předal stěžovateli, k dispozici. Vedlejší účastník řízení dále uvedl, že vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o zrušení organizace Československé cirkusy a varieté - C. Praha, bylo nutno zvířatům zajistit odbornou péči a předat je nejlépe do rukou osob, které s nimi v minulosti pracovaly. Stěžovatel měl ve své péči tato zvířata dva roky před jejich zakoupením, tedy dostatečně dlouhou dobu na to, aby se informoval o dokladech nutných k vývozu těchto slonů do zahraničí. Jaký byl úmysl nabyvatele při koupi slonů není podle názoru vedlejšího účastníka rozhodné. Prodej slonů nebyl uskutečněn v rozporu s úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin ze dne 3. 3. 1973 (dále jen Úmluva C.), ke které ČSFR přistoupila dne 28. 2. 1992 a dne 28. 4. 1992 vstoupila tato úmluva pro ČSFR v platnost. Obě slonice byly zakoupeny prostřednictvím bývalé firmy K., a.s. pro zahraniční obchod, v roce 1987 v Africe pro organizaci Československé cirkusy a varieté - C. Praha. Slon africký je sice uveden v příloze I. Úmluvy C. jako druh ohrožený vyhubením, podle data koupě se však jednalo o exempláře tzv. před-C.. Prodávající informoval v rámci veřejné soutěže zájemce o dokladech, které se se slonicemi prodávají, tj. o dokladu o nabytí zvířat - faktura K. z roku 1987, o veterinárním osvědčení ze dne 20. 1. 1993 a o znaleckém posudku. Více dokladů neměl prodávající k dispozici. Prodej slonů pak nemohl být uskutečněn v rozporu s Úmluvou C., nebot' tato
úmluva se vztahuje, jak již její název napovídá, výhradně na mezinárodní obchod s chráněnými zvířaty. Prodej slonů stěžovateli byl uskutečněn v tuzemsku. Stěžovatel pak nesprávně dovozuje povinnost registrace uvedených slonů jako tzv. před-C.
exemplářů Ministerstvem kultury. Čl. VII. odst. 2 Úmluvy CITES zmiňuje možnost vydat
II. ÚS 503/2000
potvrzení příslušným výkonným orgánem v případě, kdy je ubezpečen o tom, že exemplář byl získán před tím, než se na něj začala vztahovat tato úmluva. Z uvedeného ustanovení tedy nevyplývá povinnost výkonného orgánu smluvní strany vydat takovéto potvrzení. Ministerstvo kultury navíc nemohlo být, vzhledem ke své působnosti stanovené v §8 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů, tím orgánem, který by příslušné povolení mohl vydat. Na rozdíl od stěžovatele, který tvrdí, že v případě použití slonů k cirkusovému vystupování v zahraničí by se jednalo o tzv. reexport, je vedlejší účastník toho názoru, že by se ve smyslu čl. VII odst. 7
Úmluvy C. jednalo o pouhý přesun zvířat přes hranice a jejich opětovný návrat do České republiky. Podle stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 5. 11. 1996, č. j. OOP/6017/96, bylo vydáno na základě č. VII odst. 2 Úmluvy C. povolení na vývoz jednoho slona ve vlastnictví stěžovatele do SRN. Příslušný orgán SRN zaslal dne 4. 11. 1996 Ministerstvu životního prostředí ČR informaci o tom, že nemůže povolit dovoz slona do SRN, nebot' podle práva Evropských společenství (směrnice č. 3626/82/EHS) platí v Evropské unii zákaz komerčního využívání dovezených slonů, včetně dovozu pro cirkusy. Dalším důvodem byla skutečnost, že SRN byla signatářem úmluvy C. od roku 1976 a neuznává tedy výjimku u tzv. před-C. exemplářů. Vedlejší účastník tedy neaplikoval úmluvu' C., zejména z důvodů věcné nepříslušnosti. Z výše uvedených důvodů má vedlejší účastník za to, že k porušení namítaných práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic,
co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tornu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281),
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Městský soud v Praze se v rozsudku ze dne 24. 5. 2000, č. j. 58 Co 119/2000-88, vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými i v ústavní stížnosti, podrobně se zabýval platností uzavřené kupní smlouvy ze dne 8. 3. 1993,
11. ÚS 503/2000
když dospěl k závěru, že kupní smlouva je uzavřena platně a nikoliv v rozporu se zákonem. V této souvislosti nemůže tedy obstát námitka stěžovatele, že obecné soudy se nezabývaly otázkou zákonnosti uzavřené kupní smlouvy. Městský soud v Praze své rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně řádně odůvodnil a na toto odůvodnění pak Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. 11. 2000 JUDr. Antonín Procházka