ECLI:CZ:US:2000:2.US.506.98
sp. zn. II. ÚS 506/98
Usnesení
II. ÚS 506/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti B.P. a R.P., jako účastníků řízení, obou zastoupených advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.1998, č.j. 13 Co 67/97-178, za účasti Ing. V.D. a B.D., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se obrátili na Ústavní soud ústavní stížností ze dne 2.12.1998, která Ústavnímu soudu došla dne 4.12.1998. Touto stížností se domáhali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.1998, č.j. 13 Co 67/97178, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16.10.1996, sp. zn. 9 C 391/91.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně, rozsudkem tohoto soudu ze dne 16.10.1996, č.j. 9 C 391/91-141, byla stěžovatelům (žalovaným) uložena povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky (žalobci) dohodu o vydání domu ve Z., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále uhradit jim náklady řízení ve výši 4 502,- Kč a na znalečném okresnímu soudu 7,- Kč, a zároveň byla zamítnuta žaloba ohledně uzavření dohody o vydání pozemků, p.č. 5439 a p.č. 620/21, v k.ú. Z.
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobci nabyli požadované nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 16.12. 1971 za částku 199 085,- Kčs. V létě roku 1977 žalobci vycestovali a zůstali ve Š., kde jim byl poskytnut politický azyl. V souvislosti s tím byli odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Gottwaldově ze dne 19.1.1978, sp. zn. 2 T 11/78, pro trestný čin opuštění republiky dle §109 odst. 2 trestního zákona k nepodmíněným trestům odnětí svobody, včetně trestu propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu. Čsl. státu připadl do vlastnictví také dům ve Z., včetně pozemků, parc. č. 4539 a 620/21, v k.ú. Z.
II. ÚS 506/98
Jako majetek propadlý státu byly předmětné nemovitosti převedeny ONV s účinností od 1.3.1978 do správy PBH, přičemž cena převáděných nemovitostí činila podle znaleckého posudku ze dne 29.1.1978 soudního znalce F.L. částku 293 215,- Kčs. Dne 18.4.1978, tedy již poté, co nemovitosti byly převedeny do správy PBH, nechal finanční odbor ONV vypracovat nový znalecký posudek soudním znalcem M.P., který ocenil předmětné nemovitosti částkou 196 870,- Kčs. Finanční odbor následně zpracoval novou smlouvu o převodu správy národního majetku, která nahrazovala předchozí hospodářskou smlouvu se zpětnou platností k datu 1.3.1978, když současně v přípise finanční odbor sděluje PBH, že znalecký posudek znalce P. lze použít jako podklad pro případný prodej nemovitosti občanům.
Žalovaným bylo v roce 1977 zrušeno, z důvodu obecného zájmu (přestavba domu na školku), užívací právo k jejich dosavadnímu bytu v domě, který byl 3-pokojový a v domě měl žalovaný zřízeny 2 ateliéry. MNV nabídl žalovaným náhradní 4-pokojový byt na sídlišti J., avšak tito jej odmítli s odůvodněním, že nejsou ochotni se nastěhovat do panelového domu s tím, že žalovanému by byla znemožněna výtvarná činnost. Ze strany pracovníků bytového odboru MNV byla snaha vyjít žalovaným vstříc a zajistit jim byt, který by jim vyhovoval a vedoucí bytového odboru se s nimi dohodla, že bytový odbor vyčká na uvolnění nějakého vhodného bytu pro ně. Když se dozvěděli na podzim roku 1977 o bytě žalobců, který připadl státu jako konfiskát, považovali tento byt za vyhovující pro žalované a byt jim nabídli, žalovaní s tím souhlasili, a proto jim byt byl přidělen. Šlo o byt pro dvoučlennou rodinu nadměrný, avšak šlo-li o zrušení užívacího práva z důvodů obecného zájmu a s ohledem na to, že žalovaný pracoval jako výtvarník, považoval bytový odbor tento byt za přiměřený. Již v prosinci roku 1977 sdělila vedoucí bytového odboru MNV finančnímu odboru ONV, že žalovaným bude přidělen po uvolnění byt v domě na ulici P.
Po rozsáhlém a doplňovaném dokazování vzal okresní soud, kromě již uvedeného, za prokázané, že ještě předtím, než bylo vysloveno rozsudkem propadnutí majetku ve prospěch státu, bytový odbor MNV rozhodl, že předmětný byt, který se nacházel v domě žalobců v ulici P., bude přidělen žalovaným, když přitom z tehdy platných právních předpisů vyplývalo, že konfiskovaný dům může být prodán jen tomu, kdo získá právo byt v takovém domě užívat. Tedy při přidělení bytu v tomto domě žalovaným bylo zároveň rozhodnuto o tom, že koupit takovou nemovitost do vlastnictví mohou jen žalovaní. Byt v domě v ulici P., který byl přidělován žalovaným, byl prostorově podstatně větší, než jejich původní byt v domě K. Přidělené bytové prostory v tomto dvoupodlažním domě tvořilo celkem 5 pokojů a kuchyňský kout s jídelnou, dvě WC, koupelna, hala, šatna. Podle ustanovení §49 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, při přidělování náhradního bytu občanovi, jehož právo užívat byt bylo zrušeno z důvodu obecného zájmu, byl MNV povinen přidělit byt rovnocenný bytu, který má být vyklizen. Snahu o zvýhodnění žalovaných ze strany správních orgánů spatřoval okresní soud i ve shora uvedeném vypracování revizního znaleckého posudku, týkajícího se ceny předmětných nemovitostí. Přitom o vypracování revizního znaleckého posudku bylo rozhodnuto v době, kdy byt již byl přidělen do užívání žalovaným. Zmiňovaný značný rozdíl v ceně mezi oběma znaleckými posudky nebyl již zkoumán,
II. ÚS 506/98
ani nijak ověřována správnost obou posudků. Nemovitost byla poté prodána žalovaným za cenu stanovenou znalcem P. Z okresním soudem vyžádaného znaleckého posudku soudního znalce Ing. J.L., činila cena nemovitostí v té době částku 215 491,20 Kčs, a tudíž k finančnímu zvýhodnění žalovaných v době prodeje došlo, i když ne tak podstatným způsobem, jaký vyplýval z rozdílu znaleckých posudků znalců L. a P. Okresní soud shledal žalobu důvodnou, pokud se domáhala uzavření dohody o vydání domu podle §6 odst. 1 písm. c) ve spojení s §4 odst. 2 zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaní jako fyzické osoby nabyli věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6, a věc nabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobě však nevyhověl, pokud šlo o vydání pozemků, které žalovaní získali do osobního užívání. V této části soud žalobu zamítl s odkazem na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podali odvolání žalovaní, přičemž namítali nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné hodnocení důkazů, zejména pokud jde o otázku aktivní legitimace žalobců, a dále namítali, že jejich původní byt na ulici K . měl zhruba stejné rozměry, jako jejich byt, přidělený jim jako náhradní v P., a dále zpochybňovali uváděné jejich zvýhodnění, pokud šlo o cenu stanovenou znaleckými posudky. Odvolání podali také žalobci, a to pokud jde o část rozsudku, v níž nebylo vyhověno jejich žalobě.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud I. stupně dostatečně obsáhle zjistil skutkový stav věci a v podstatě se lze s jeho závěry ztotožnit. S poukazem na nález Ústavního soudu z 9.11.1994, sp. zn. IV. ÚS 15/94, se krajský soud vypořádal s námitkou odvolatelů, týkající se aktivní legitimace žalobců - oprávněných osob. Zaměřil se pak na otázku zjištění, zda žalovaní jsou povinnými osobami dle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. K tomu upozornil na skutečnost, že podle citovaného ustanovení nebylo třeba dokazovat, že by sami žalovaní vyvíjeli vlastní iniciativu pro získání sporného domu. Ve shodě se soudem I. stupně spatřoval rovněž odvolací soud protiprávní zvýhodnění žalovaných v přidělení nadměrného bytu, který podstatně překračoval svou obytnou plochou i původní nadměrný byt žalovaných. V rozporu se zákonem o hospodaření s byty bylo rovněž přidělení bytu, jehož část měla být užívána k jiným účelům než k bydlení. Uvedený postup přidělení nadměrného bytu s tím, že jeho část má být užívána k nebytovým účelům, byl zvolen nejen s ohledem na to, že šlo o zrušení užívacího práva k bytu z důvodu obecného zájmu, ale i vzhledem k osobě žalovaného. Zvýhodnění žalovaných tedy souviselo s postaveními žalovaného, který nebyl pouhým řadovým výtvarníkem, nebot' se angažoval v umělecké oblasti, když, jak sám uvedl, byl členem S., předsedou umělecké komise pro volné umění pro oblast Z. a předsedou grafické komise pro oblast Z., členem umělecké rady ve škole, kde zastával i stranickou funkci. Pracovníci bytového orgánu, kteří rozhodovali o přidělení bytu žalovaným, si nepochybně byli vědomi tehdejší praxe, která se opírala o směrnici č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí, že při výběru kupce pro prodej rodinného domu, který spravovala státní organizace, byla povinnost nabídnout dům ke koupi především dosavadnímu uživateli. Ke kupní ceně stanovené podle jednotlivých znaleckých posudků pak krajský soud uvedl, že zjištěný rozdíl 8 % z hodnoty domu není sám o sobě protiprávním zvýhodněním, avšak je nutno vzít v úvahu další zjištění,
II. ÚS 506/98
jak na ně ve vztahu k určování ceny a postupu přidělování bytu a prodeje domu poukázal soud I. stupně. Bez ohledu na vědomost či nevědomost žalovaných o postupu státních orgánů v těchto záležitostech, lze v postupu pracovníků státních orgánů spatřovat protiprávní zvýhodnění žalovaných ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona při převodu nemovitostí do jejich vlastnictví. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, pouze upřesnil znění rozsudku soudu l. stupně v tom, že upřesnil označení domu uvedením listu vlastnictví, tedy ve znění upřesněného žalobního návrhu, když samotné znění žalobního návrhu bylo zcela dostačující pro zápis do katastru nemovitostí.
Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu navrhovatelé včas podali ústavní stížnost, neboť podle jejich názoru Krajský soud v Brně porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s §1 o.s.ř. Proto navrhují zrušení rozsudku. Ve své stížnosti navrhovatelé polemizují s argumenty a právním názorem Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, poukazují na nedostatečně zjištěný skutkový stav a vyvození nesprávných právních závěrů, přičemž někdy ne zcela přesně citují skutečnosti a závěry, obsažené v odůvodnění rozsudku krajského soudu v Brně.
KS, zastoupený JUDr. P.L., uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Soudy obou stupňů dostatečně obsáhle zjistily skutkový stav věci. Skutkové závěry nevycházely pouze z tvrzení žalobců, ale z řady důkazů, a to jak z výpovědí svědků, tak z listinných důkazů. Všechny námitky, obsažené v ústavní stížnosti, byly součástí námitek uplatněných stěžovateli v průběhu řízení a bylo snahou soudu se s těmito námitkami vypořádat. Nebylo porušeno ani právo účastníků na spravedlivý proces, neboť v řízení byla respektována práva a povinnosti obou stran, vyplývající z o.s.ř. Obě strany měly dostatečný prostor pro svá vyjádření, rozsah důkazního řízení byl v souladu s návrhy účastníků a tangy, kde nebylo návrhu vyhověno, byl tento postup zdůvodněn. Při hodnocení důkazů bylo respektováno ustanovení §132 o.s.ř. Při právním hodnocení vycházel soud ze znění aplikovaného zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, a vzal v úvahu dostupnou konstantní soudní judikaturu.
Vedlejší účastníci, Ing. V.D. a B.D., ve svém společném vyjádření označili ústavní stížnost jako neodůvodněnou. Soudy I. a II. stupně rozhodly poté, co provedly všechny účastníky navržené důkazy, potřebné pro rozhodnutí, takže nelze tvrdit, že došlo k porušení práv účastníků na spravedlivý proces. Stěžovatelé mylně považují Ústavní soud za běžnou třetí instanci, která se budě podrobně zabývat správností hodnocení důkazů okresním a krajským soudem. K jednotlivým námitkám stěžovatelů zaujali vedlejší účastníci stanoviska již v průběhu řízení u obecných soudů, zejména poukazují na své vyjádření k odvolání stěžovatelů proti rozsudku okresního soudu.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti, a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 9 C 391/91, s obsahem vyjádření Krajského soudu v Brně, stejně jako vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě musel Ústavní soud, jako již vícekrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému obecných soudů, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
II. ÚS 506/98
Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé neuvádějí v ústavní stížnosti další důkazy a argumenty, s nimiž by se již dostatečným způsobem nevypořádaly ve svých rozsudcích Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně. Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatelů s posouzením důkazů provedených přeci soudy obou stupňů a nesouhlas stěžovatelů s právními závěry, které soudy ze zjištěných skutečností vyvodily. Jak Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, obecné soudy se věcí stěžovatelek zabývaly pečlivě a podrobně, provedly rozsáhlé dokazování svědeckými výpověďmi, listinami, i znaleckým posudkem. Ústavní soud neshledal mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů žádné závažné rozpory.
Ústavní soud v postupu soudů neshledal namítaná porušení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. 9. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu