ECLI:CZ:US:2000:2.US.518.2000
sp. zn. II. ÚS 518/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. R. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 47 Ca 157/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 2 Cao 85/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 25. 8. 2000 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 47 Ca 157/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 2 Cao 85/2000, s tím, že podle jeho přesvědčení se obecné soudy zabývaly pouze faktickou stránkou věci a nezabývaly se tím, zda u správního rozhodnutí jsou splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Stěžovatel se tak nemohl domáhat podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") svého práva na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o nepřiznání plného invalidního důchodu u nezávislého a nestranného soudu. Postupem soudů bylo stěžovateli upřeno právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 31 Listiny. Stěžovatel současně podal i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 citovaného zákona o Ústavním soudu si vyžádal vyjádření účastníků a vyjádření vedlejšího účastníka řízení a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 47 Ca 157/99.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2000 odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že stěžovatel zjevně nerozlišuje mezi podmínkami hmotně právními a procesně právními. Obecné soudy pak podmínky dalšího trvání plné invalidity zkoumaly jak podle nyní platných předpisů (ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, vyhláška č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění), tak podle předpisů platných před 1. 1. 1996 (zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení).
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 10. 2000 rovněž odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků, z nichž je zřejmé, že soudy obou stupňů se zabývaly zákonností rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení s tím, že odnětí plného invalidního důchodu bylo provedeno za podmínek stanovených předpisy platnými před 1. 1. 1996.
Vedlejší účastník řízení, Česká správa sociálního zabezpečení, se k ústavní stížnosti ve stanoveném termínu nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o nepřiznání plného invalidního důchodu věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nezabýval se Ústavní soud otázkou odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu