ECLI:CZ:US:2000:2.US.519.2000
sp. zn. II. ÚS 519/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky J. Č., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2000, čj. 32 Cdo 97/2000-123, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, čj. 7 Cmo 546/98-81, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, čj. 25 Cm 698/95-45, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se s odvoláním na porušení práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 698/95 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, čj. 25 Cm 698/95-45, byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na stanovení povinnosti zaplatit částku 593.798,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, čj. 7 Cmo 546/98-81, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatelky dne 25. 7. 1999. Proti němu navrhovatelka podala dne 26. 7. 1999 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 20. 6. 2000, čj. 32 Cdo 97/2000-123, pro nepřípustnost odmítnuto.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. l písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.)
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen v případech, v nichž to zákon výslovně připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck, 1994, str. 47 a násl.).
Za dané situace se Ústavní soud nezabýval stížností v části, kterou napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Lhůta pro její podání počala totiž běžet dne 25. 7. 1999. Ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu osobně dne 29. 8. 2000, tedy zjevně po lhůtě k jejímu podání určené.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností pouze v té části, kterou napadá rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž předmětem jeho zkoumání bylo, zda dotčeným rozhodnutím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Navrhovatelka totiž mimo jiné ve stížnosti uvádí, že dovolací soud nesprávně shledal dovolání nepřípustným, a měl se tedy věcí zabývat meritorně.
Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Porušení těchto principů v postupu odvolacího soudu neshledal. Dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §237 až 239 o.s.ř. přípustné. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami navrhovatelky, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly. Takový právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování. Nadto, pokud jde o §239 odst. 2 o.s.ř., jeho ustanovení ponechává vlastní úvaze dovolacího soudu, zda další opravný prostředek připustí. Jediným omezujícím předpokladem pro připuštění je, že musí jít o rozhodnutí, jež je po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí o tom, zda zde o věc takového významu skutečně jde, není otázkou ústavnosti, a spadá proto výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů.
Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, který je toliko orgánem ústavnosti, než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu