ECLI:CZ:US:2000:2.US.529.2000
sp. zn. II. ÚS 529/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Č., a. s., zastoupeného JUDr. K.M., proti Českému telekomunikačnímu úřadu v Praze, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4.9. 2000, se stěžovatelka domáhá odstranění závadného stavu věci výběrového řízení na provozovatele veřejných telekomunikačních sítí typu P-MP v České republice, zapříčiněného Č. úřadem. Stěžovatel namítá, že postupem zmíněného účastníka řízení došlo k porušení jeho základního práva, neboť ve vztahu k němu nebyla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem a způsobem, jaký zákon stanoví. Dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť se nemohl stanoveným postupem domáhat svého práva. Současně došlo podle stěžovatele i k porušení jeho základního práva na podnikání v mezích prováděcích zákonů, a to v jeho rovném postavení s ostatními subjekty.
Dále stěžovatel odkazuje zejména na dopis účastníka řízení ze dne 24.8.2000, č. j. 502200/00-620, kterým mu bylo upřeno právo, aby se dále účastnil ve výběrovém řízení na provozovatele veřejných telekomunikačních sítí typu P-MP.
Ústavní stížností, specifikovanou jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, se stěžovatel domáhá zákazu, aby Č. úřad pokračoval dále v porušování jeho základních práv a aby mu bylo přikázáno obnovit stav před porušením jeho základních práv zejména tím, že zruší současné výběrové řízení.
Stěžovatel také navrhl Ústavnímu soudu, aby vzhledem k hrozícím škodám vydal předběžné opatření, kterým by bylo přikázáno, aby nebylo pokračováno ve výběrovém řízení a aby byl vydán zákaz na udělení telekomunikačních licencí.
Sumárně lze shrnout námitky stěžovatele ve vztahu na jím namítané ústavně relevantní procesní a jiná pochybení Č. úřadu v průběhu výběrového řízení, ústící v odmítnutí stěžovatele jako účastníka výběrového řízení, takto:
- předmětnému výběrovému řízení nepředcházel zákonem stanovený postup, t. j. oznámení o záměru toto výběrové řízení vyhlásit
- výběrové řízení bylo vyhlášeno mimo zákonem stanovenou lhůtu
- vyhlašovatel nezveřejnil podmínky výběrového řízení zákonem stanoveným způsobem
- vyhlašovatel v rozporu se zákonem stanoveným způsobem měnil podmínky výběrového řízení
- členem řídícího výběru byl předseda Č. úřadu jako osoba zjevně podjatá
- vyhlašovatel stanovil podmínky řízení mimo rámec, který zákon kogentně stanoví.
Ještě předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází také z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti již v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Podstata námitek stěžovatele totiž spočívá v tom, že rozhodnutím ze dne 24.8.2000, č. j. 502200/00-620, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud však konstatuje, že zásah, který může být napaden ústavní stížností, nemůže být toliko potencionální, nýbrž již existující. Jestliže tedy v souzené věci stěžovatel na jedné straně tvrdí, že předmětný přípis měl představovat správní rozhodnutí ve smyslu §21 zákona č. 151/2000 Sb., a že toto rozhodnutí podléhá podle ustanovení §102 citovaného zákona správnímu přezkumu, měl proti němu podat opravný prostředek a vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Jinak řečeno, porušení práva na spravedlivý proces nelze namítat ještě předtím než k němu de facto dojde. Ustanovení §102 zákona č. 151/2000 Sb. v odstavci 1 odkazuje na použití postupů podle obecných předpisů o správním řízení, pokud jednotlivá ustanovení zákona nestanoví jinak a podle čl. 3 cit. paragrafu právo domáhat se žalobou po vyčerpání všech opravných prostředků ve správním řízení nápravy výroku správního rozhodnutí pořadem práva u obecných soudů. Protože stěžovatel všech procesních možností k ochraně svého práva nevyužil, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní stížnost podal předčasně a že se tedy jedná o nepřípustný návrh podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti nemohlo být rozhodováno ani o navrhovaném předběžném opatření.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 26. září 2000