ECLI:CZ:US:2000:2.US.532.99
sp. zn. II. ÚS 532/99
Usnesení
II. ÚS 532/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, j. 17 Co 443/99-52, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 4. 1999, j. 8 C 68/98-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, j. 17 Co 443/99-52, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 4. 1999, j. 8 C 68/98-29.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 po České republice - Ministerstvu vnitra ČR zaplacení částky 10 000,- DM s přísl. jako náhrady škody. Důvodem byl požadavek na náhradu škody, způsobené stěžovateli nesprávným úředním postupem Policie ČR, uplatněný proti žalovanému, jímž je Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR, nebot' Policie ČR svou nečinností nezabránila vloupání do osobních vozidel stěžovatele zaparkovaných na ulici v Praze 5, ulici S. a v Praze 5, ulici N. před kostelem, a stěžovateli tak vznikla škoda na odcizených věcech a v důsledku poškození vozidel. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 4. 1999, čj. 8 C 68/98-29, žalobu stěžovatele zamítl. Proti rozhodnutí soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání a Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 10. 1999, j. 17 Co 443/99-52, napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, nebot' stěžovatel neprokázal existenci ani jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za nesprávný úřední postup podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon o odpovědnosti za škodu), tj. nesprávného úředního postupu, škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Stěžovatel je toho názoru, že soudy obou stupňů porušily zejména zákon o odpovědnosti
II. ÚS 532/99
za škodu, který hovoří o tom, že stát se nemůže zprostit své odpovědnosti. Dále došlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který hovoří o tom, že každý má právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel má za to, že každý občan má právo nejen na spravedlivý soudní proces, ale má i právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Nečinnost státu lze označit za nesprávný úřední postup a je proto povinností státu nést odpovědnost za nečinnost vlastních orgánů. Pokud soudy obou stupňů nechránily dostatečným způsobem nárok stěžovatele, když neposkytly ochranu jeho právům na náhradu škody, dostaly se i do rozporu s čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud konstatoval, že po doplnění ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 7.
Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 3. 2000 uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím ve věci a rozpor s ústavou spatřuje v tom, že soudy dostatečně nechránily jeho nárok. Vznik tohoto nároku však neprokázal. Odpovědnost státu za individuální trestnou činnost v obecné rovině stanovena není. Stěžovatel dovozuje povinnost policie hlídat individuálně jeho majetek, existenci takové povinnosti však v řízení neprokázal. Je pravdou, že stát se své odpovědnosti nemůže zbavit, ovšem za předpokladu, že existence odpovědnostního vztahu byla založena. Stěžovatel ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu neprokázal ani vydání nezákonného rozhodnutí, ani existenci nesprávného úředního postupu, který by jeho právo na náhradu škody založil. Městský soud v Praze má proto za to, že jeho požadavek nemohl být úspěšný a rozhodnutím soudu nedošlo k porušení jeho práva, vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny ani jiného ústavního práva.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém písemném vyjádření ze dne 9. 3. 2000 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že obsah ústavní stížnosti jen opakuje argumentaci stěžovatele, která byla již uplatněna před obecným soudem prvého stupně a opakována i v odvolání před odvolacím soudem. Rovněž provedený výklad zákonných ustanovení neobstojí ve světle obsáhlé judikatury obecných soudů a příslušného výkladu citovaných zákonných ustanovení advokátem stěžovatele. Proto obvodní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zcela neopodstatněná zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení - Ministerstvo vnitra ČR - se: ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými
II. ÚS 532/99
skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení částky 10 000,DM, jako náhrady škody, věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, nebot' uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a jak Městský soud v Praze, tak i Obvodní soud pro Prahu 7, se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti upravuje zákon, kterým byl v době rozhodování obecných soudů zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Obecné soudy však neshledaly za splněný základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu uplatněnou v řízení podle shora citovaného zákona o odpovědnosti za škodu, tj. nesprávný úřední postup. Rozsah práva na spravedlivý proces z obecného pohledu, jak jej má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny a jak je vždy přezkoumáván i Ústavním soudem, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoliv v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat (viz např. nález ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 267-278). Čl. 90 Ústavy pak stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Tato ustanovení Ústavy určují základní principy jednání soudu v právním státě. Jednáním soudu nemohou být porušeny. Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv, zakotvených v tomto článku,. je tedy bezpředmětný.
Na tomto místě je nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Stěžovatel kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno. Zásada "necht' si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
11. ÚS 532/99
Pokud se týká upozornění stěžovatele na judikaturu Evropského soudního dvoru v Lucemburku, konkrétně na rozsudek ze dne 19. 11. 1991 ve věci Francovich, který podle stěžovatele definuje princip odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům, nezbývá ústavnímu soudu než konstatovat, že Evropský soudní dvůr v Lucemburku je vrcholným orgánem soudního přezkumu dodržování práv Evropského společenství. Dodržování práv Evropského společenství zajišt'uje soudní dvůr jak vůči orgánům Evropského společenství, tak i členským státům a nepřímo i vůči státním příslušníkům těchto států. Vzhledem k tomu, že Česká republika nebyla dosud za člena Evropského společenství přijata, nelze dovolání se na rozhodnutí tohoto soudního dvoru akceptovat.
S ohledem na výše uvedené a zejména s přihlédnutím k okolnosti, že stěžovatel neprokázal porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, dospěl ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. dubna 2000
Vojtěch Cep
předseda senátu Ústavního soudu