ECLI:CZ:US:2000:2.US.539.2000
sp. zn. II. ÚS 539/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., a Ing. V. Š., zastoupených JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2000, č. j. 44 Ca 54/2000-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností ze dne 7. 9. 2000 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2000, č. j. 44 Ca 54/2000-21. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 2. 2000, č. j. 1337/91, R II 9/2000, kterým jmenovaný pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelům nelze vydat nemovitosti v katastrálním území J., označené ve výroku tohoto rozhodnutí, které stěžovatelé požadovali vydat podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jsou přesvědčeni o nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly po převodu na čs. stát zastavěny stavbou jinou, než uvedenou v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přičemž tato stavba - asfaltové parkoviště a oddechová plocha zpevněná dlaždicemi, je stavbou, která brání využití pozemků pro zemědělskou nebo lesní výrobu. Aplikací tohoto právního názoru pak došlo k porušení jejich základního práva podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. v konkrétním případě práva získat majetek podle restitučního zákona.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vyjádření vedlejších účastníků řízení a připojil si spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 54/2000.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 10. 2000 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Pozemkový fond České republiky se sdělením ze dne 13. 10. 2000 ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení.
Okresní úřad Příbram, okresní pozemkový úřad, ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 11. 2000 podrobně odůvodnil svůj postup při rozhodování v předmětném restitučním sporu. K výtce stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, a to, že napadený rozsudek nebere na zřetel, že již před přechodem na stát tato plocha nebyla využívána pro zemědělskou výrobu, okresní pozemkový úřad uvedl, že uplatněný restituční nárok byl řešen ve smyslu §1 a §30 zákona o půdě, a tedy, že na předmětné pozemky se vztahuje zákon v rozsahu stanoveném v §1. V opačném případě by uplatněný nárok měl být řešen jiným restitučním zákonem.
Obec J. se jako vedlejší účastník řízení ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o vydání nemovitosti věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud.V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení, a Krajský soud v Praze se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky stěžovatelů, uvedené v ústavní stížnosti, tak představují pouze polemiku se zákonem o půdě samotným, ačkoliv smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k niž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou ČR zaručeného práva na restituci majetku.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není. Proto ani ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat námitku stěžovatelů, že v daném případě došlo k porušení čl. 11 Listiny.
Pokud soud i pozemkový úřad hodnověrným způsobem posoudily, zda existuje nebo neexistuje překážka bránící vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a v řízení před těmito orgány bylo naprosto jednoznačně zjištěno, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn (přičemž stavba nemá charakter stavby uvedené v cit. ustanovení), nelze namítat porušení základních práv a svobod nadměrně extenzívním výkladem při posuzování podmínek pro vydání nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 127/99).
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu