ECLI:CZ:US:2000:2.US.54.2000
sp. zn. II. ÚS 54/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 22 Ca 54/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2000 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 22 Ca 54/99, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie ČR, Správě Severomoravského kraje v Ostravě ze dne 15. 12. 1998, č. j. PSM-284/Spr-98 ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství v Šumperku ze dne 13.11. 1998, č. j. ORSU-626/Zbr-98, kterými nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání zbrojního průkazu. Policie ČR - Okresní ředitelství v Šumperku zamítla žádost stěžovatele s odůvodněním, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a není tedy osobou bezúhonnou ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zák. č. 288/1995 Sb., když se nepřihlíží k zahlazení odsouzení ani formou amnestie prezidenta ČR, neboť amnestie má stejné právní účinky jako zahlazení odsouzení upravené trestním zákonem a trestním řádem.
V odvolacím řízení stěžovatel namítal, že byl zkrácen na svých právech, protože Policie ČR-Správa Sm. kraje v Ostravě, spolu s Okresní správou v Šumperku, vadně posoudila podmínku bezúhonnosti.
Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadené správní rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle opisu z rejstříku trestů byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 6. 1984, sp. zn. 5 T 81/84, pro trestný čin podle ustanovení §202 odst. 1 a §221 odst. 1, 3 tr. zák. s tím, že dne 8. 5. 1985 byl amnestován. K námitce vadného právního výkladu bezúhonnosti odvolací soud dovodil, že právo prezidenta republiky udělovat amnestii vyplývá z Ústavy a amnestie je vyhlašována ve formě obecně závazného právního předpisu publikovaného ve Sbírce zákonů. Pokud je tedy v ust. §44 odst. 2 zák. č. 288/1995 Sb. stanoveno, že se k zahlazení podle zvláštních zákonů nepřihlíží, lze dovodit, že ani k důsledkům vyhlášení amnestie, které spočívají, obdobně jako u rozhodnutí o zahlazení nebo osvědčení se ve zkušební době, v tom, že trest nemůže být vykonán, nelze přihlížet. Zahlazení je jednou z forem zániku trestnosti a trestu, kdy zaniká trestněprávní poměr a s ním i trestní odpovědnost. Institut zahlazení tak umožňuje při splnění zákonných podmínek odstranit nepříznivé důsledky odsouzení a pachatel je pak ve svém občanském životě postaven na roveň osobám netrestaným.
Tutéž námitku opakuje stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti a tvrdí, že krajský soud svým rozsudkem porušil čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pokud tvrdí, že amnestie spadá pod stejný režim účinků zahlazení odsouzení jako zahlazení podle trestního zákona.
Stěžovatel dále namítá, že právní fikce, založená rozhodnutím prezidenta republiky, platí dle jeho názoru bez jakéhokoli omezení a pro jakékoli účely. Dobrodiní udělení milosti či amnestie nemůže být, dle jeho názoru, v zájmu rovnosti občanů omezováno. Jestliže pak dne 23. 9. 1985 Okresní soud v Šumperku rozhodl o tom, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1985 a že se mu promíjí uložený trest odnětí svobody s účinkem, že se ke dni 8. 5. 1985 na něj hledí jako by nebyl odsouzen, je třeba toto rozhodnutí respektovat ve všech oblastech. Jelikož tedy rozhodující správní orgány a nakonec i soud, dle jeho názoru použily výklad §44 odst. 2 zák. č. 288/1995 Sb. na případy zahlazení odsouzení amnestií prezidenta republiky, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo.
Ústavní soud je nucen opětovně konstatovat, že není další odvolací instancí a že jeho právo ingerovat do rozhodnutí obecných soudů je omezeno výlučně na případy, ve kterých zjistí porušení ústavnosti.
Zákon č. 288/1995 Sb. o střelných zbraních a střelivu ve svém ustanovení §40 odst. 1 písm. e) jako jednu z podmínek vydání zbrojního průkazu fyzické osobě stanoví její bezúhonnost a spolehlivost. Pojem bezúhonnosti je potom podrobně negativně vymezen v ustanovení §44 cit. zákona. Stěžovatelem spáchaný trestný čin spadá pod ustanovení písm. b) cit. paragrafu. Podle ustanovení §44 odst. 2 při posuzování bezúhonnosti osoby se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona.
Pokud se týká výkladu ustanovení §44 odst. 2 cit. zákona ve vztahu na bezúhonnost, celou problematiku řešil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 2. 1999, který byl publikován pod č. 68/1999 Sb., a to zvláště s přihlédnutím k omezení základních práv a svobod.
Ústavní soud dovodil, že sjednocujícím prvkem u osob, kterých se týká prokazování bezúhonnosti, je právě skutečnost, že se dopustili úmyslného trestného činu a tím se tato záležitost posunuje do roviny mravní či morálně etické. Předmětné ustanovení §44 zákona o zbraních jednoznačně vymezuje podmínky, za kterých lze střelnou zbraň získat a také jí držet Z hlediska namítání bezúhonnosti je to právě doba zahlazení odsouzení, vymezená v §44 odst. 1 písm. a) až d) zákona a platí pro všechny subjekty stejně. Není tudíž ani rozhodující zvažovat, o jaký druh trestné činnosti či o jaký konkrétní trestný čin šlo či jaká sankce byla uložena. Primární skutečností je spáchání trestného činu a úvahy o zahlazení odsouzení, ať již z důvodu trestního zákona nebo amnestie, jsou pro §44 cit. zákona stanovené lhůty nerozhodné.
V dalším se plně odkazuje na tento nález Ústavního soudu. Je proto nutno konstatovat, že cit. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a ani v předchozím správním řízení ve věci nedošlo k porušení ústavnosti. Nebylo porušeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 Listiny a nedošlo ani k porušení čl. 90 a 95 Ústavy.
Pro úplnost nutno stěžovateli vytknout, že v celém svém návrhu ústavní stížnosti nehovoří o zákonu o střelných zbraních, nýbrž o vyhlášce Ministerstva vnitra o úhradách cizinců (č. 228/1995 Sb.). Rovněž tak přiložená plná moc postrádá náležitosti podle ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 14. března 2000