ECLI:CZ:US:2000:2.US.545.99
sp. zn. II. ÚS 545/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jednoty, spotřební družstvo, zastoupené předsedou družstva Ing. A. H. a místopředsedou družstva Ing. Z. H., právně zastoupené JUDr. J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 892/97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 7 C 603/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 2. 12. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 892/97, jakož i rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 7 C 603/93, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 689/96, zrušil Nejvyšší soud ČR rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. 12 Co 438/94, jakož i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 4. 1994, č. j. 7 C 603/93-14.
Rozsudkem ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 7 C 603/93, rozhodl nově ve věci Okresní soud v Třebíči tak, že odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelce částku 29 962,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení za dobu od 16. 12. 1992 do 14. 7. 1994, a dále s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání.
Krajský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 892/97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dosavadní soudy se nezabývaly otázkou lhůty a její povahy, ve které může oprávněná osoba požádat o vydání svého majetkového podílu v návaznosti na daný skutkový základ věci.
Kromě toho soudy I. i II. stupně podle stěžovatele vázaly přiznání uplatněného nároku na skutkové zjištění, kdy došlo k zápisu transformovaného družstva do obchodního rejstříku (rok 1993) a kdy zaniklo vedlejší účastnici (žalobkyni) členství v družstvu (rok 1992), dospívajíce k závěru, že s ohledem na zánik členství před zápisem transformace družstva do obchodního rejstříku, je splněna podmínka, že se žalobkyně nestala účastnicí transformované právnické osoby ve smyslu §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb. Při této úvaze měly oba soudy vycházet ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR, který se však touto otázkou přímo skutkově ani právně nezabýval a tudíž nemohl soudy v tomto směru vázat svým právním názorem.
Stěžovatel tvrdí, že nárok dle §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb. není vázán na zápis do obchodního rejstříku.
Stěžovatel poukazuje na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1308/96, z oblasti úpravy transformace družstev, a to ve vztahu k zákonu č. 42/1992 Sb. §13 odst. 2 k zákonu č. 513/1991 Sb. §765.
Stěžovatel má za to, že pokud žalobkyně uplatnila nárok na proplacení majetkového podílu až dne 16. 9. 1992 a ke schválení transformačního projektu došlo 25. 7. 1992, kdy bylo lze objektivně stanovit jeho výši, pak předmětný nárok byl uplatněn opožděně a je prekludován.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku Nejvyšší soud ČR uvádí: "Z již citovaného ustanovení §223 odst. 4 obch. zák. je nutno totiž dovodit, že ti členové, kteří nesouhlasí s tímto určením provedeným valnou hromadou přeměňovaného družstva, a to i třeba za cenu, že se nestanou členem družstva a že se tedy nestanou "účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu" (§13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb.), by museli být vázáni tímto určením jen za předpokladu, že se zavázali k takovému dalšímu členskému vkladu. Pokud se tedy nějakým zákonu odpovídajícím způsobem závazku nezavázali k tomuto dalšímu členskému vkladu (např. písemným závazkem, ale i např. vyjádřením souhlasu (hlasováním) na valné hromadě přijímající nové stanovy), nelze ze schválených nových stanov přeměňovaného družstva dovozovat, že se vzdali (zcela nebo zčásti) vypočteného majetkového podílu člena družstva a souhlasí s jeho zahrnutím do nedělitelného fondu družstva.
Ve smyslu ustanovení §243d, odst. 1 o. s. ř. , je právní názor dovolacího soudu pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Protože výše uvedený právní názor vyslovil Nejvyšší soud ČR později než právní názor Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1308/96, na který se odvolává stěžovatel, lze mít za to, že právní názor Nejvyššího soudu ČR, který se navíc týká nyní projednávané věci, je třeba upřednostnit.
Dále je třeba dodat, že zákon č. 42/1992 Sb. žádnou lhůtu pro podání žádosti o vydání majetkového podílu členů družstva podle §13 odst. 2 citovaného zákona nestanoví.
Správně tedy Krajský soud v Brně v odůvodnění svého výše uvedeného rozsudku konstatuje, že pro další řízení dovolací soud vyslovil podle §243d odst. 1 o. s. ř. závazný právní názor, dle něhož je pro posouzení věci podstatné, zda se žalobkyně zavázala k dalšímu členskému vkladu podle §223 odst. 4 obch. zák., neboť v opačném případě nemůže být vázána nově přijatými stanovami ani v tom, jaká část vypočteného majetkového podílu je dle nich zahrnuta do nedělitelného fondu družstva. Soud prvního stupně se podle názoru odvolacího soudu s touto otázkou v dalším řízení vypořádal a při svém rozhodnutí respektoval vyslovený závazný právní názor dovolacího soudu. Odvolací soud se ztotožňuje s tím závěrem soudu prvního stupně, že ani v následném řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyně jakýmkoliv způsobem zavázala k nějakému dalšímu členskému vkladu a že by tedy schválení transformačního projektu žalovaného družstva mělo jakýkoliv vliv na její nárok na vydání majetkového podílu podle §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb.
Odvolací soud dále konstatoval, že ostatní podmínky tohoto nároku jsou jednoznačně splněny a nárok žalobkyně na vydání tohoto majetkového podílu formou vyplacení jeho hodnoty v penězích je tedy důvodný.
Soud prvního stupně podle názoru Ústavního soudu správně zjistil skutkový stav věci a tento skutkový stav rovněž správně právně posoudil. Proto také odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Tento závěr Ústavního soudu je ostatně v souladu s již dříve učiněným názorem Ústavního soudu, který se sice týkal odlišného případu, kdy stěžovatel se stal členem transformovaného družstva a zároveň podnikatelem ve smyslu odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb. nebyl (nález sp. zn. I.ÚS 107/97).
Ve svém dřívějším nálezu sp. zn. I. ÚS 107/97 Ústavní soud dovodil, "že se stěžovatelův podíl nestal ex lege jeho dalším členským vkladem nebo dokonce majetkem transformovaného družstva, neboť takový závěr nelze jednoznačně dovodit z žádného právního předpisu. Skutečnost, že stěžovatel svůj majetkový podíl jako další členský vklad.... na družstvo nepřevedl, může vést k závěru, že tím porušil stanovy družstva - což by mohlo vyvolat případné sankce v jeho rámci -avšak stěží lze z toho vyvozovat závěr, že pokud člen svůj podíl družstvu nepřevedl, stává se i přesto jeho dalším členským vkladem a tím i majetkem družstva."
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 36 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. února 2000