ECLI:CZ:US:2000:2.US.562.2000
sp. zn. II. ÚS 562/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti 1. R. H., 2. L. H., 3. L. H., zastoupených JUDr. PhDr. S. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, č. j. 20 Cdo 1120/2000-72, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, č. j. 20 Cdo 1324/2000-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, č. j. 20 Cdo 1120/2000-72, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, č. j. 20 Cdo 1324/2000-69, a to pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), dále čl. 90 Ústavy a čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Současně stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud spojil projednávání této ústavní stížnosti s jejich dříve podanými ústavními stížnostmi, vedenými u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 144/99 a sp. zn. II. ÚS 125/2000.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1120/2000, odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 694/98-38, s odůvodněním, že dovolaní v této věci není přípustné.
Dalším ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1324/2000-69, odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 21 Co 401/99, s odůvodněním, že dovolání v dané věci není přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že dovolací soud chybně neshledal jejich dovolání jako přípustná podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Stěžovatelé tvrdí, že jim v průběhu řízení nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Soudy podle stěžovatelů nejprve nesprávně posoudily věc tak, že jejímu jednání brání překážka věci rozsouzené a řízení zastavily, resp. zastavení řízení potvrdily, a tím jim neumožnily domáhat se jejich práv. Dalším pochybením, kterého se soud podle stěžovatelů dopustil, bylo vydání zastavovacího usnesení v okamžiku, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto o otázce pasivní legitimace, tedy pravomocně rozhodnuto o návrhu stěžovatelů na záměnu účastníků řízení. Dále se stěžovatelé neztotožňují s odůvodněním odvolacího soudu v otázce nepřípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f).
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 19 C 328/95, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4.
Dne 29. 2. 2000 podali stěžovatelé Ústavnímu soudu stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 19 C 328/95, kterým soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na záměnu účastníků řízení na straně žalovaných, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 21 Co 401/99, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (sp. zn. II. ÚS 125/2000).
Dne 18. 3. 2000 podali stěžovatelé ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 19 C 328/95, kterým bylo řízení zastaveno pro překážku věci pravomocně rozsouzené, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 694/98, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl, a návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný (sp. zn. II. ÚS 144/99).
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Protože Ústavní soud obě předchozí ústavní stížnosti stěžovatelů (vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 144/99 a sp. zn. II. ÚS 125/2000) neshledal důvodnými, a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné, nezbylo Ústavnímu soudu než i tuto ústavní stížnost z téhož důvodu odmítnout. Správně tedy Nejvyšší soud ve svých výše uvedených rozhodnutích konstatoval, že dovolání proti oběma napadeným usnesením není přípustné podle žádného z ustanovení §237, §238a, a §239 občanského soudního řádu.
Protože Ústavní soud žádnou z ústavních stížností stěžovatelů (vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 144/99 a sp. zn. II. ÚS 125/2000 a sp. zn. II. ÚS 562/2000) neshledal důvodnou a všechny stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné, nevyhověl ani návrhu stěžovatelů na spojení výše uvedených věcí.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo 90 Ústavy, či čl. 36, čl. 37, čl. 38 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 19. prosince 2000