ECLI:CZ:US:2000:2.US.57.2000
sp. zn. II. ÚS 57/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti D. T., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1999, č. j. 30 Ca 141/97-14, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1999, č. j. 30 Ca 141/97-14, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Uherském Hradišti ze dne 18. 6. 1997, č. j. OPÚ 7252/13/92 R. Tímto rozhodnutím správního orgánu bylo stanoveno, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí v k. ú. Z.
Stěžovatelé vidí pochybení v tom, že v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyli pozemkovým úřadem poučeni, že se správně mají domáhat vydání nemovitostí v k. ú. M. a nikoli v k. ú. Z. Zde stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu, který již před lety dospěl k závěru, že takovýto omyl v označení předmětu restitučního nároku, nemá sám o sobě za následek neplatné uplatnění práva.
Dle jejich názoru se přezkumný soud nevypořádal rovněž s tvrzením, že k přestěhování se a odevzdání původního přídělu v k. ú. M. byli donuceni proto, že nesouhlasili se socializací svého zemědělského majetku. V ústavní stížnosti je doslovně uvedeno, že důvodem pro poskytnutí nového přídělu v k. ú. Z. bylo právě přesídlení nepohodlných osob z pohraničí proti jejich vůli !! Vytýkají rovněž přezkumnému soudu, že se zřejmě neseznámil řádně se spisem.
Ústavní soud si byl nucen vyžádat spis Okresního úřadu, pozemkového úřadu Uherské Hradiště, sp. zn. OPÚ 7252/92, T-60, neboť podaný návrh ústavní stížnosti je značně zmatený a nekonsistentní. I když ústavní stížnost směřuje pouze proti nesplnění poučovací povinnosti a zhodnocení politické perzekuce při odebrání přídělu, což ostatně vše bylo stěžovateli již namítáno v jejich žádosti na přezkum u krajského soudu, je třeba konstatovat :
Původní užívání nemovitostí právních předchůdců stěžovatelů bylo v k. ú. Z. V rámci osídlování pohraničí však tyto nemovitosti opustili a k jejich žádosti jim byly přídělovou listinou ze dne 1. června 1948 přiděleny nemovitosti v k. ú. M. Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. byli proto povinni dosavadní zemědělskou půdu i s příslušnými budovami odevzdat Národnímu pozemkovému fondu.
Bylo provedeno vzájemné vyúčtování za zpět vrácené nemovitosti a nově přidělené nemovitosti, jak o tom svědčí souhrn vyúčtování s odcházejícím přídělcem ze dne 14. 11. 1950, který podepsali manželé T., právní předchůdci stěžovatelů. Sami v dopise ze dne 30. 7. 1969 uvádějí, že v r. 1950 provedli vyúčtování s Národním pozemkovým fondem a podle cit. dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. půdu vrátili čs. státu. Rovněž uvádějí, že obdrželi protihodnotu za majetek ve vnitrozemí, a to obytný dům a hosp. budovy v M.
Proti těmto skutečnostem nemají stěžovatelé výhrady, ač text návrhu ústavní stížnosti, jak již bylo konstatováno výše, hovoří o poměrech v obráceném sledu.
Námitky neposkytnutí poučovací povinnosti ze strany Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Uherském Hradišti v tom směru, že stěžovatelé měli žádost o vydání pozemků v k. ú. M. a nikoli v k. ú. Z., se zabývalo již rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu v Praze ze dne 24. 2. 1997 , sp. zn. 383/97-3/52, a konstatovalo, že k porušení ustanovení §3 odst. 2 věta druhá spr. řádu nedošlo, neboť požadavek i důkazy byly ze strany stěžovatelů vedeny výlučně na nemovitosti v k. ú. Z., a to po celou dlouhou dobu vyjasňování nároku až do vydání rozhodnutí, zatímco o nemovitostech v k. ú. M. nebyla nikdy ze strany stěžovatelů žádná zmínka. Tuto argumentaci v podstatě převzal i přezkumný soud.
Pokud se stěžovatelé v tomto bodě odvolávají na judikaturu Ústavního soudu, potom nutno konstatovat, že se Ústavní soud vyjádřil v individualizovaných případech ve prospěch občanů, vstupujících do restitučního řízení bez jakéhokoli právního poučení. O poučovací povinnost se zde jednalo v případech záměny město-městský úřad, nebo při stejném jménu organizace o změnu st. p. na a. s. atd.
Stěžovatelé však od prvopočátku, t. j. již od uplatnění restitučního nároku, byli zastoupeni odborným právním zástupcem a nelze tedy hovořit o jejich právní nevědomosti. Zákon č. 229/1991 Sb. je ve vztahu ke správnímu řádu lex specialis, kdy povinnost poskytnout pomoc restituentovi je dána ustanovením §4a odst. 1 zákona o půdě. Této pomoci se restituentům dostalo.
Námitka politické perzekuce při odchodu stěžovatelů do pohraničí je pro projednávaný případ irelevantní. Ostatně i zmíněný způsob finančního vypořádání a poskytnutí nového přídělu půdy pro tuto skutečnost nesvědčí.
Ústavní soud tedy neshledal, že by Krajský soud v Brně odepřel stěžovatelům právo na soudní ochranu a tím porušil jejich základní právo, zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 12. dubna 2000