ECLI:CZ:US:2000:2.US.577.99
sp. zn. II. ÚS 577/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. N., zastoupeného JUDr. J. K., proti postupu Městského soudu v Brně, sp. zn. 16 C 235/90 a proti postupu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 13 Co 49/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
V ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 23. 12. 1999, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Brně ve věci sp. zn. 16 C 235/90 a Krajskému soudu v Brně ve věci sp. zn. 13 Co 49/99 povinnost věnovat naléhavou a soustředěnou pozornost projednáním sporu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že samotné trvání sporu osvědčuje neúctu soudu k právům občana podle Listiny základních práv a svobod, ale zde navíc vůči velmi citlivým sociálním právům. Je však podle stěžovatele porušena i celá řada konkrétních ustanovení občanského soudního řádu a celého právního řádu státu, konkrétně stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 5/96.
Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření Městského soudu v Brně k projednávané věci.
Ve svém vyjádření předseda senátu Městského soudu v Brně Mgr. M. R. mj. uvádí, že v počátku sporu bylo dokazování zaměřeno zejména na otázku stanovení ve věci pasivně legitimovaných subjektů, a to s ohledem na organizační změny ve zdravotnictví, ke kterým došlo, a kterou bylo nutno ujasnit pro vymezení subjektu, který byl provozovatelem předmětného zdravotnického zařízení v době, kdy v něm byl lékařský zákrok proveden, resp. subjektu, na který závazky předmětného zařízení přešly. Teprve na základě výsledků dokazování v tomto směru soudem provedeného žalobce označil pasivně legitimovaný subjekt, tj. žalovaného č. 2, na který případné závazky předmětného zdravotnického zařízení se týkající přešly, když původně žalobcem označený žalovaný č. 1 (resp. jeho právní nástupce) neměl se zdravotnickým zřízením, ve kterém byl zákrok proveden, v době provedení zákroku žádnou právní souvislost. Žalovaný č. 2 vstoupil do řízení ke dni 10. 6. 1992. Konečné znění žalobního petitu týkající se jednotlivých z titulu náhrady škody požadovaných nároků pak žalobce specifikoval teprve dne 6. 11. 1998
V mezidobí, jak uvádí ve svém vyjádření soudce Mgr. M. R., bylo ze strany žalobce (resp. přesněji jeho právního zástupce JUDr. K.) podniknuto několik procesních kroků, které ve svém důsledku vedly k nezanedbatelnému prodloužení řízení.
Podle názoru soudce Mgr. M. R. z délky soudního řízení nelze bez dalšího dovozovat, že by docházelo k neodůvodněným průtahům v řízení ze strany soudu. Analýzou příčin délky trvajícího řízení lze totiž zjistit, že délka řízení je značnou měrou zapříčiněna procesními kroky a návrhy právního zástupce žalobce, které ve svém důsledku vedou k tomu, že na místo meritorního projednání a rozhodnutí ve věci jsou často řešeny toliko procesní otázky.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 28. března 2000