ECLI:CZ:US:2000:2.US.593.2000
sp. zn. II. ÚS 593/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2000, č. j. 13 Co 191/2000-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 3. 10. 2000 domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2000, č. j. 13 C 326/98-30, ve věci náhrady škody ve výši 5 000 000,- Kč za morální, psychickou, fyzickou a společenskou újmu, která stěžovateli a příslušníkům jeho rodiny vznikla nezákonným vězněním a nezákonnou internací v komunistických pracovních táborech, když odškodnění poskytnuté podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje stěžovatel za adekvátní podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nelze je považovat za účinné zhojení porušených práv a svobod podle čl. 2/a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z poučení o dovolání, uvedeném v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud zjišťuje, že proti tomuto usnesení lze podat dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu do jednoho měsíce od právní moci usnesení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu l.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 326/98, vyplývá, že stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí dne 1. 9. 2000 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Stěžovatel podal dovolání, přičemž není sporu o tom, že dovolání je ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné. Řízení tak dále pokračuje a teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě probíhá řízení, ve kterém může být napadené rozhodnutí zvráceno a tedy nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 12. 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu