ECLI:CZ:US:2000:2.US.6.2000
sp. zn. II. ÚS 6/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti 1) K. Š., 2) M. Š., zastoupených JUDr. R. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 30 Ca 132/99, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 22. 6. 1999 č. 3941, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 30 Ca 132/99, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 22. 6. 1999 č. 3941. Ústavní stížnost byla vypracována JUDr. K. na základě plné moci ze dne 29. 7. 1999, udělené v době, kdy ještě nebylo napadené usnesení krajského soudu účastníkům doručeno.
Dne 11. 1. 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno nové podání stěžovatelů, směřující proti témuž usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, vypracované jiným advokátem JUDr. K. B. na základě plné moci ze dne 5. 1. 2000. Toto podání nebrojí již proti rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Pardubicích, nýbrž pouze upřesňuje číslo jednací usnesení přezkumného soudu ze dne 26. 10. 1999 po spojení věci ke společnému řízení. Předchozí plná moc stěžovateli odvolána nebyla, takže nové podání je možno chápat jako podání doplňující a rozšiřující původní návrh, byť rozdílnými právními zástupci. Ústavní soud proto dopisem ze dne 3. dubna 2000 vyzval JUDr. K. B., k vyjasnění otázky právního zmocnění v termínu do 1 týdne po obdržení. Podle doručenky byl tento dopis předán adresátovi dne 4. 4. 2000 a do dne vydání rozhodnutí Ústavní soud požadované vyjádření neobdržel.
Předmětné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové odmítlo opravné prostředky stěžovatelů a Okresního úřadu v Pardubicích, referátu financí proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Pardubicích, kterým bylo stanoveno, že Z. H. a J.P. jsou každý z jedné poloviny spoluvlastníky obytné budovy č. p. 14 s příslušenstvím v k. ú. S. Č., postavené na st. p. č. 63. Své odmítnutí odůvodnil přezkumný soud zjištěním, že stěžovatelé nejsou účastníky řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., a proto také nemohou podávat opravné prostředky, neboť v důsledku neplatné kupní smlouvy se nestali povinnými osobami. Pokud se týká druhého žalobce (OÚ Pardubice, finanční referát) soud dovodil, že jestliže měl navrhovatel postavení orgánu státní správy, nemůže proti vlastnímu rozhodnutí podat opravný prostředek.
Ústavní soud byl rovněž nucen si předem vyjasnit procesní postavení stěžovatelů, zda jsou vůbec k podání ústavní stížnosti aktivně legitimováni. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Obě výše zmíněná podání jsou zaměřena na procesní stránku věci (napadené usnesení krajského soudu má výlučně procesní charakter), kdy stěžovatelé své právo účastníků řízení opírají o znění §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. s poukazem na vydržení předmětné nemovitosti. Pokud se týká námitky vydržení, Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na zdůvodnění přezkumného soudu, obsaženého v usnesení napadeném touto ústavní stížností. Je však nutno k tomu dodat, že jedním z hlavních účelů restitučních zákonů je odstranění překážky vydržení, neboť by jinak k restitucím vůbec nemohlo dojít. V restitučním řízení otázku vydržení nelze vůbec uplatnit.
Pokud se týká námitky stěžovatelů o nepřiznání statutu účastníka řízení, opírají svůj názor o znění §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Ani podle uvedeného paragrafu nemohlo vzniknout stěžovatelům postavení povinné osoby, neboť jim nikdy nevzniklo vlastnické právo k projednávané nemovitosti. Jejich tvrzení o tom, že zde vstupuje další účastník do řízení, nemůže také obstát, neboť zákonná tripartice účastníků podle ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě se vztahuje pouze na řízení podle §9 zákona o půdě. Věc je projednávána podle tohoto ustanovení. Naproti tomu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě je řízením odlišným, kdy o právech a povinnostech povinné a oprávněné osoby rozhoduje přímo soud. Nejedná se zde o přezkumné řízení rozhodnutí správního orgánu, jak je tomu podle ustanovení §9 cit. zákona.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé nemohou být aktivně legitimováni ani v tomto řízení před Ústavním soudem, neboť pro podání ústavní stížnosti, jak bylo podáno výše v odkazu na §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nesplňují podmínku účastníků řízení.
Nelze však přehlížet skutečnost, že se rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Pardubicích stěžovatelů přímo dotýká, a proto Ústavní soud přezkoumal obě rozhodnutí z hlediska požadavků ústavnosti. K tomu si vyžádal spis Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Pardubicích, jakož i vyjádření účastníků řízení i vedlejších účastníků. Neshledal žádné porušení ústavnosti, postup přezkumného soudu odpovídal požadavkům na spravedlivý proces a ze zdůvodnění jeho usnesení se Ústavní soud plně ztotožnil.
Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný, rovněž s přihlédnutím k §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Je nyní na správních orgánech, aby v mezích rozumné přiměřenosti odstranily následky protiprávního rozhodnutí jejich předchůdců.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. dubna 2000