ECLI:CZ:US:2000:2.US.624.2000
sp. zn. II. ÚS 624/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. K., zastoupeného advokátkou JUDr. J. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 6. 1998, čj. 4 C 140/97-62, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 1998, čj. 17 Co 576/98-81, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 2000, čj. 25 Cdo 564/99-91, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se s odvoláním na porušení práva, garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti jednak namítá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, jednak napadá právní závěry, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 4 C 140/97, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba navrhovatele, jíž se domáhal, aby žalovaným [1) Katastrální úřad v Jičíně a 2) Český úřad zeměměřičský a katastrální, Praha 1, Hybernská 2] byla uložena povinnost uhradit mu škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. K odvolání navrhovatele odvolací soud druhým z napadených rozhodnutí tento rozsudek potvrdil a zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací odmítl dovolání navrhovatele a řízení zastavil, neboť shledal, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck, 1994, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. I. ÚS 22/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, 1995, str. 311 a násl.; usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 431 a násl.). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno jej považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je navrhovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání.
Podle cit. ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 1998, čj. 17 Co 576/98-81, byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 18. 1. 1999, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 19. 10. 2000, je zřejmé, že byla podána po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj