ECLI:CZ:US:2000:2.US.63.99
sp. zn. II. ÚS 63/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Š. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co 2979/98-80, ze dne 10. 12. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Statku N. H., s.p., a Zemědělského družstva K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co
2979/98-80, ze dne 10. 12. 1998 a rozsudek Okresního soudu
v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998,
se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 2. 2. 1999, podanou
k poštovní přepravě dne 4. 2. 1999, domáhal zrušení rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co 2979/98-80, ze
dne 10. 12. 1998, kterým byl v části II. výroku potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze
dne 5. 10. 1998 a v části I. výroku změněn v rámci povolené změny
návrhu stěžovatele, avšak se stejným, pro stěžovatele negativním
výsledkem, o zamítnutí návrhu.
Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících
okolnostech. Rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice,
okresního pozemkového úřadu, č.j. OPÚ/R-1416/92/1177/93, ze dne
17. 5. 1993, byla schválena dohoda mezi stěžovatelem a 1.
vedlejším účastníkem, kterou se stěžovateli vydávaly blíže
specifikované nemovitosti podle §9 odst. 1 a 2 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále "zákon o půdě"). Na jejím základě byla
dne 9. 5. 1994 mezi stěžovatelem a 1. vedlejším účastníkem
uzavřena dohoda o vypořádání restitučních náhrad. Podle názoru
stěžovatele nebyl obsah dohody plněn. Pozemky mu nebyly řádně
předány a protože podle jeho tvrzení na nich hospodařil 2.
vedlejší účastník, podal stěžovatel dne 17. 11. 1995 (po uplynutí
zákonné lhůty) žalobu, kterou se domáhal, aby byla 1. a 2.
vedlejšímu účastníku uložena povinnost společně a nerozdílně
zaplatit stěžovateli náhradu mrtvého a živého inventáře a 2.
vedlejšímu účastníku vydat blíže specifikované pozemky, to vše
zbavené plevelů, zorané a připravené k setbě. Tuto žalobu zamítl
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem, č.j. 22
C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že
z obsahu dohody ze dne 9. 5. 1994 nevyplývá povinnost vedlejších
účastníků společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu
mrtvého a živého inventáře. Je v ní pouze stanovena výše náhrady
a to, že bude vyrovnána 2. vedlejším účastníkem. K uzavření
smlouvy o postoupení pohledávky však pro nesouhlas stěžovatele
nedošlo a v dohodě není určena splatnost náhrady. Stejně tak ze
zákona o půdě neplyne povinnost předat pozemky v takto požadovaném
stavu.
Především pak své rozhodnutí Okresní soud v Českých
Budějovicích opřel o názor, že v době rozhodnutí nebylo pravomocně
pozemkovým úřadem rozhodnuto o vydání předmětných pozemků, když
Okresní úřad v Českých Budějovicích, okresní pozemkový úřad,
mezitím na návrh 1. vedlejšího účastníka povolil obnovu řízení
svým rozhodnutím OPÚ/R-738/96/1416/92 ze dne 6. 5. 1996. Toto
rozhodnutí však stěžovatel nenapadl opravným prostředkem. To
učinil až ve vztahu k novému rozhodnutí Okresního úřadu v Českých
Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 12. 1996,
čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92, kterým tentokrát podle §9 odst. 4
rozhodl opět o vlastnictví stěžovatele s tím, že podle §9 odst.
5 zákona o půdě zřídil bezúplatně věcné břemeno spočívající
v povinnosti stěžovatele strpět vstup na pozemek a průjezd přes
pozemek parc. č. 460/4 v k. ú. R. Toto rozhodnutí již stěžovatel
napadl opravným prostředkem u Krajského soudu v Brně, kde
v předmětné věci 30 Ca 27/97 nebylo v době podání ústavní
stížnosti rozhodnuto.
Krajský soud následně změnil v I. části výroku rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích tak, že rozhodl o zamítnutí
povinnosti zaplatit náhradu za živý a mrtvý inventář pouze ve
vztahu k 1. vedlejšímu účastníku. Poukázal na to, že návrh není
důvodný, když v dohodě z 9. 5. 1994 není stanovena splatnost
náhrady a dosud nedošlo k postoupení pohledávky na 1. vedlejšího
účastníka, a ani není vyřešena jednoznačně otázka vlastnictví
půdy. Náhrada je podle §20 vázána na zajišťování provozu
zemědělské nebo lesní výroby, což dosud není u stěžovatele
zajištěno. V části, týkající se návrhu na vydání pozemků 1.
vedlejším účastníkem, prvoinstanční rozsudek potvrdil. Krajský
soud opět odkázal na předčasnost žaloby, když nové rozhodnutí
Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového
úřadu, ze dne 18. 12. 1996, čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92,
o vlastnictví stěžovatele k blíže specifikovaným pozemkům dosud
nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno opravným prostředkem
u Krajského soudu v Brně. Podle Krajského soudu v Českých
Budějovicích má rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků
konstitutivní charakter a obecný soud to proto nemůže řešit jako
předběžnou otázku.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel svou ústavní stížností.
Poukázal v ní na okolnosti, za kterých obecné soudy rozhodovaly.
Žalobu podal dne 17. 11. 1995, avšak k prvnímu jednání došlo až
12. 9. 1996. Při něm byla vznesena námitka podjatosti, takže další
jednání ve věci se konalo až 6. 10. 1997 a rozhodnuto bylo až 5.
10. 1998. Tyto průtahy měly podle stěžovatele na správnost
soudních rozhodnutí rozhodující vliv, neboť odvolací soud
v odůvodnění uvedl, že jiná byla situace v době podání žaloby
a jiná v době vydání rozhodnutí. Porušeno bylo jeho právo na
spravedlivý proces, neboť je podle jeho názoru nutné dodržovat
kogentní ustanovení §109 odst. 1 o.s.ř., které nedává soudu
možnost rozhodnout, zda přeruší řízení při splnění v něm uvedených
podmínek na rozdíl od §109 odst. 2. Konečně uvedl, že občana
nelze zbavit vlastnických práv poukazem na nepravomocné rozhodnutí
v rámci obnovy řízení. Jeho vlastnictví bylo konstituováno
původním rozhodnutím a vkladem do katastru nemovitostí, který však
prvostupňový soud označil za nesprávný. Přitom nikdo nepožádal,
aby byl v katastru nemovitostí proveden zápis, který by
vlastnictví stěžovatele zpochybňoval. Proto navrhl zrušení obou
rozsudků s poukazem na porušení čl. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"), aniž to nějak blíže
rozvedl.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl zastoupen
advokátem na základě plné moci. Ústavní soud si proto vyžádal
soudní spis vedený v předmětné věci a vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Českých
Budějovicích se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. A. T. Ve svém
vyjádření plně odkázal na odůvodnění obou rozsudků, když uvedl, že
k porušení uvedených ústavně zaručených práv v řízení nedošlo.
Zdůraznil konstitutivní charakter rozhodnutí pozemkového úřadu
o vydání pozemků, takže soud nemohl řešit otázku vlastnictví
stěžovatele jako předběžnou otázku a proto nemohl ani přerušit
řízení. Rozhodování Krajského soudu v Brně pak nemohl soud nijak
ovlivnit. K porušení základních práv stěžovatele nedošlo a proto
navrhl zamítnutí návrhu. Za Okresní soud v Českých Budějovicích se
vyjádřila předsedkyně senátu Mgr. H. N. Ve svém vyjádření plně
odkázala na odůvodnění rozsudku a uvedla, že soud došel k závěru,
že stěžovatel není aktivně legitimován, takže nejde o omezení
vlastnického práva jinak, než podle zákona. Navrhla zamítnutí
návrhu.
Z vedlejších účastníků se 1. vedlejší účastník vyjádřil tak,
že poukázal na rozporné vystupování stěžovatele v soudním řízení,
kde požadoval zaplacení náhrady za živý a mrtvý inventář podle
občanského zákoníku a neakceptoval návrh na změnu žaloby, aby se
předmětem řízení stal jeho nárok na náhradu podle zákona o půdě,
ačkoli zmatečně argumentoval jeho ustanoveními. Stejně tak nebyl
zkrácen ve výroku o vydání pozemků, neboť ty mu již byly jednou
vydány a začal na nich hospodařit. Otázku vlastnictví mohl
posoudit jen obecný soud v rámci správní žaloby proti novému
rozhodnutí pozemkového úřadu. Stížnost jako zjevně neopodstatněnou
navrhuje odmítnout a současně navrhuje uložení povinnosti zaplatit
mu náklady povinného právního zastoupení. 2. vedlejší účastník
pouze odkázal na obě soudní rozhodnutí.
Na základě těchto podkladů mohl Ústavní soud posoudit
přípustnost a opodstatněnost ústavní stížnosti. Došel k závěru, že
ústavní stížnost je přípustná, i když v rozsudku krajského soudu
došlo ke změně rozhodnutí okresního soudu. Změna je jen formální,
nezakládá zákonný nárok na dovolání, neboť ve skutečnosti bylo bez
ohledu na změnu I. části výroku rozhodnuto ve shodě
s prvostupňovým rozhodnutím, takže právní postavení stěžovatele se
v důsledku změny výroku vůbec nezměnilo. Změna byla vyvolána
úpravou žalobního petitu, kterou krajský soud na návrh stěžovatele
připustil.
Pokud jde o opodstatněnost ústavní stížnosti, je třeba uvést,
že stěžovatel se dovolává porušení řady ústavně zaručených práv.
Stěžovatel oběma soudům vytýká, že:
a) v soudním řízení došlo ke značným průtahům, které měly
podle stěžovatele na správnost soudních rozhodnutí
rozhodující vliv, neboť odvolací soud v odůvodnění uvedl,
že jiná byla situace v době podání žaloby a jiná v době
vydání rozhodnutí;
b) občana nelze zbavit vlastnických práv poukazem na
nepravomocné rozhodnutí vydané v rámci obnovy řízení;
c) porušeno bylo jeho právo na spravedlivý proces, neboť je
podle jeho názoru nutné dodržovat kogentní ustanovení §109 odst. 1 o.s.ř., které nedává soudu možnost rozhodnout,
zda přeruší řízení při splnění v něm uvedených podmínek na
rozdíl od §109 odst. 2.
Ad a) Pokud jde o průtahy v řízení, Ústavní soud došel k závěru,
že jde o zjevně neopodstatněný návrh, pokud se týká rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť ten o prvostupňovém
rozsudku, který mu byl předložen dne 19. 11. 1998, rozhodl 10.
12. 1998. Pokud jde o průtahy v řízení před soudem prvého stupně,
nemohou být předmětem řízení před Ústavním soudem, který jednak
posuzuje již vydané pravomocné rozhodnutí a jednak se nemůže tímto
stížnostním bodem zabývat proto, že stěžovatel nevyužil možnost
podat si stížnost na průtahy v řízení, jak mu to zákon umožňuje.
Průtahy v řízení před Krajským soudem v Brně poté nemohly být
v rámci řízení v této věci vůbec posuzovány.
Ad b) Pokud by byla vzata II. část výroku Krajského soudu
v Českých Budějovicích, kterou se potvrzuje zamítnutí návrhu na
vydání pozemků vůči 2. vedlejšímu účastníku sama o sobě, bylo by
třeba návrh posoudit rovněž jako zjevně neopodstatněný. Existuje
pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice, okresního
pozemkového úřadu, č.j. OPÚ/R-1416/92/1177/93, ze dne 17. 5.
1993, byla schválena dohoda mezi stěžovatelem a 1. vedlejším
účastníkem, kterou se stěžovateli vydávaly blíže specifikované
nemovitosti podle §9 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Stěžovatel je též
podle výpisu z katastru nemovitostí zapsán jako vlastník těchto
nemovitostí. Bylo proto zcela neopodstatněné žádat, aby obecný
soud rozhodl znovu o vydání něčeho, co již vydáno bylo.
Odůvodnění:
rozsudku však vychází z toho, že otázka vlastnictví stěžovatele
dosud není zcela jednoznačně vyřešena a že zde není pravomocné
rozhodnutí, na jehož základě by byl stěžovatel vlastníkem již
dříve vydaných nemovitostí. Je sice pravdou, že ve věci byla
povolena obnova řízení a bylo vydáno nové rozhodnutí Okresního
úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne
18. 12. 1996, čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92. Jím bylo podle §9 odst.
4 rozhodnuto opět kladně o vlastnictví stěžovatele s tím, že podle
§9 odst. 5 zákona o půdě bylo zřízeno bezúplatně věcné břemeno
spočívající v povinnosti stěžovatele strpět vstup na pozemek
a průjezd přes pozemek parc. č. 460/4 v k.u. R. Toto rozhodnutí
stěžovatel napadl opravným prostředkem u Krajského soudu v Brně,
kde v předmětné věci 30 Ca 27/97 nebylo v době podání ústavní
stížnosti rozhodnuto. Proto se na právním stavu dosud nic
nezměnilo, neboť teprve pravomocné rozhodnutí (tzv. iudicium
rescissorium) ruší původní rozhodnutí. Oba soudy však vyšly
z toho, že původní rozhodnutí o vydání nemovitostí z roku 1993 je
již irelevantní, čímž zasáhly do práva na ochranu vlastnictví
zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě.
Ad c) Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy měly ve svém
rozhodování vyjít z existujícího právního stavu založeného
původním správním rozhodnutím, které bylo rovněž zachyceno
v katastru nemovitostí. Pokud se v odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu uvádí, že oba návrhy jsou předčasné a že jiná situace byla
v době, kdy zde existovalo pravomocné rozhodnutí o vydání
předmětných pozemků, pak odůvodnění rozsudku trpí zásadními
vadami. V době podání návrhu i v době vydání druhostupňového
rozhodnutí zde stále platil stav zjednaný pravomocným rozhodnutím
správního orgánu z roku 1993. Proto mělo být rozhodnuto podle
existujícího právního stavu, takže námitka stěžovatele, že mělo
být přerušeno řízení, není na místě. Obecné soudy nemusely čekat
na rozhodnutí o otázce, kterou nejsou v řízení oprávněny řešit,
neboť o ní bylo v době podání návrhu a rozhodování již pravomocně
rozhodnuto. Jen mimochodem Ústavní soud uvádí, že by bylo věcí 2.
vedlejšího účastníka, aby v rámci obnovy řízení napadl výsledek
soudního řízení, kdyby došlo k novému posouzení vlastnických
vztahů v daném případě. V tomto bodě Ústavní soud proto považuje
ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť k přerušení řízení
nebyl důvod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je
soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto není příslušný zabývat
se konkrétními problémy vlastnických vztahů, důvody zápisů do
katastru nemovitostí a jejich důsledky při uplatňování
vlastnických práv, pokud tím současně nedochází k porušení ústavně
zaručených základních práv účastníků soudního řízení. Bude věcí
obecných soudů, aby posoudily oprávněnost žaloby za situace, kdy
svá rozhodnutí nebudou opírat o zpochybnění vlastnických práv
stěžovatele založených pravomocným rozhodnutím.
Závěry, které obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí
učinily, tak extrémně vybočují z rámce platné právní úpravy
a zasahují do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví
zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě (č. 209/1992 Sb.) současně do práva na
spravedlivé soudní rozhodnutí o občanských právech podle čl. 6
odst. 1 Úmluvy. Proto podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo
ústavní stížnosti vyhověno a byla zrušena obě soudní rozhodnutí,
neboť trpí stejnými vadami.
Pokud jde o návrh 1. vedlejšího účastníka na uložení
povinnosti zaplatit mu náklady povinného právního zastoupení,
odkazuje Ústavní soud na §62 odst. 3 a §83 zákona o Ústavním
soudu. S ohledem na výsledek řízení pak neshledal důvody pro
postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 11. 2000