ECLI:CZ:US:2000:2.US.649.2000
sp. zn. II. ÚS 649/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V. P. a E. P., zastoupených JUDr. K. T., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8,1998, čj. 3 Cdon 391/96-240, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.4.1995, sp. zn. 20 Co 47/96, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V návrhu, který Ústavní soud obdržel dne 6.11.2000, napadají stěžovatelé jak v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, tak i usnesení NS ze dne 19.8.1998, čj. 3 Cdon 391/96-240, jímž bylo odmítnuto stěžovateli podané dovolání jako opožděné.
Stěžovatelé si jsou vědomi nedodržení zákonné 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a k této skutečnosti ve stručnosti uvádí, že "v souladu s ústavním pořádkem a možná i z všeobecného pohledu je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta (§18 zák. č. 85/1996 Sb., ve znění zák. č. 210/1999 Sb.").
Z výše uvedeného je zřejmé, že navrhovatelé odvozují počátek běhu zákonné 60 denní lhůty až ode dne 25.9.2000, kdy jim byl JUDr. K. T. určen ČAK jako advokát. Podle jejich tvrzení byla veškerá snaha o získání právního zástupce před tímto datem marná, neboť stěžovatelé jsou v důchodovém věku a bez dostatečných finančních prostředků. Jak dále vyplývá z návrhu, stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí již jednou ústavní stížností, která však byla z důvodu neodstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě, ve smyslu výslovného písemného poučení, podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Soudce zpravodaj je nucen konstatovat, že takto provedený "extenzivní" výklad práva, konkrétně cit. ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů je nejen zcela protizákonný, ale i nelogický. Bezpochyby nelze považovat sdělení ČAK o určení advokáta za "poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelů" ve smyslu zákona o Ústavním soudu, neboť ČAK nepřísluší jakýmkoli způsobem zasahovat do nezávislé rozhodovací pravomoci obecných soudů, tím méně je snad přezkoumávat. V tomto smyslu nelze nalézt žádnou právně relevantní souvislost k zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti mezi pravomocným rozhodnutím obecných soudů a sdělením ČAK o určení advokáta, když mezi oběma skutečnostmi uběhlo navíc více než dvouleté období.
Z údajů uvedených v ústavní stížnosti lze konstatovat, že poslední rozhodnutí, proti kterému bylo možno, za předpokladu splnění zákonných podmínek, podat ústavní stížnost, je usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.1998, čj. 3 Cdon 391/96-240. Od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelům pak začala běžet již zmiňovaná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Tuto lhůtu sice navrhovatelé využili, ale jejich vadným procesním postupem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26.5.1999, sp. zn. III. ÚS 492/98) bylo nutno návrh bez projednání odmítnout. Navrhovatelé měli skutečně možnost, jak uvádí, podat v téže právní věci další ústavní stížnost, i toto podání však bylo vázáno na zachování předmětné lhůty. Ústavní soud však obdržel návrh stěžovatelů až dne 6.11.2000 (k poštovní přepravě předán dne 4.11.2000), což znamená značné překročení stanovené 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu neumožňuje projednání ústavní stížnosti bez splnění taxativně uvedených náležitostí, mezi než patří i dodržení zákonné lhůty , byl soudce zpravodaj nucen návrh ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, neboť byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 13. prosince 2000