ECLI:CZ:US:2000:2.US.72.2000
sp. zn. II. ÚS 72/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti E. P., právně zastoupené Mgr. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, č. j. 16 Co 334/99-103, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 1997, č. j. 18 C 39/96-46, s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2000, a byla doplněna podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2000, a dále podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, č. j. 16 Co 334/99-103, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 1997, č. j. 18 C 39/96-46, a to pro porušení čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Současně stěžovatelka podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 7. 1997, č. j. 18 C 39/96-46, přivolil k výpovědi, která byla dána žalované (stěžovatelce) žalobcem z nájemního poměru stěžovatelky k bytu o kuchyni a pokoji s příslušenstvím I. kategorie. Soud stanovil dále, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvého dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku a skončí posledním dnem třetího měsíce. Stěžovatelka je povinna předmětný byt vyklidit po skončení nájmu do 15-ti dnů po zajištění přístřeší.
Dále soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatelka je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náklady soudního řízení ve výši 2 840,- Kč k rukám právního zástupce žalobce.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, č. j. 11 Co 467/97-74, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl s právním názorem, že výpověď z nájmu je neplatná dle ust. §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, neboť neobsahuje údaj, za jaké konkrétní měsíce není nájemné placeno.
Na základě dovolání žalobce zrušil Nejvyšší soud ČR výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, č. j. 26 Cdo 2259/98-90, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že z obsahu výpovědi dané žalobcem žalované (stěžovatelce) datované dne 13. 12. 1995 vyplývá, že důvodem výpovědi je neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce a takto vymezený výpovědní důvod odpovídá požadavku na určitost výpovědi. Výpověď tedy podle dovolacího soudu neodporuje ust. §37 odst. 1 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, č. j. 16 Co 334/99-103, výše uvedený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil. Nákladový výrok soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy vyšlo najevo, že byt nebyl v kategorii I., neboť zejména nebyla k dispozici koupelna. Stěžovatelka se po pronajímateli po celý čas domáhala opravy této závady, stejně tak uplatňovala slevu z nájemného a slevu z úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Pronajímatel žádosti stěžovatelky o nápravu ignoroval nebo slevu poskytl zcela malichernou vzhledem k charakteru závady. Zároveň pronajímatel neumožňoval stěžovatelce seznámit se s vyúčtováním nájemného a služeb spojených s užíváním bytu, čímž jí nedovolil se k požadovaným úhradám vyjádřit.
Stěžovatelka dále uvádí, že ačkoli v jiných případech si soudy činí předběžný závěr o spornosti vztahů mezi účastníky, v tomto případě tak ani jeden ze soudů neučinil a to i přesto, že stěžovatelka navrhovala znalce za účelem určení míry existující závady na bytě ve vztahu k výši nájemného a službám.
Stěžovatelka dále ve svém doplňujícím podání uvádí, že soudy se v odůvodnění svých rozsudků nevypořádaly se stěžovatelčinými námitkami ohledně správnosti vyúčtování nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu a jejich případné slevy. Dále stěžovatelka uvedla, že uváděná výše dluhu 30 938,- Kč je několikanásobně vyšší než jí spočtená částka 7 421,- Kč. Oba soudy tedy nesplnily povinnost řádného ověření sporných tvrzení a důkazů, nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Soud, jak uvádí stěžovatelka, ji nepoučil podle §5 a §30 odst. 2 o. s. ř.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Odvolací soud, vázán právním názorem soudu dovolacího, správně konstatoval, že skutečnost, že stěžovatelka ke dni podání výpovědi z nájmu bytu nezaplatila žalobci nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, byla prokázána a stěžovatelka tuto skutečnost ani nepopírá. Je tedy dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., a soud I. stupně tedy rozhodl správně, když k výpovědi z nájmu přivolil.
Odvolací soud shodně se soudem I. stupně správně dospěly k závěru, že je irelevantní tvrzení žalované (stěžovatelky), že neplatila nájemné v plné výši, neboť bytové vybavení neodpovídalo kategorii bytu či bylo nesprávně vypočteno. Není možné přistoupit na to, aby si nájemníci sami dle svého přesvědčení vypočítávali nájemné, a pak je v takto vypočtené výši platili či vůbec neplatili. Případné právo na slevu z nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, měla stěžovatelka u pronajímatele uplatnit v prekluzivní 6-ti měsíční lhůtě (§699 o. z.), případně se domoci svého práva u soudu. To platí i v případě nesprávně stanovené výše nájemného. Tato skutečnost, tj. řádné uplatnění nároku na slevu stěžovatelkou, však v řízení, podle odvolacího soudu, prokázána nebyla.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že soud nesplnil svou poučovací povinnost, k tomu je třeba uvést, že nespadá do povinnosti soudu poučovat účastníky řízení ve smyslu ust. §5 a §30 odst. 2. o. s. ř.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 14. června 2000