ECLI:CZ:US:2000:2.US.78.98
sp. zn. II. ÚS 78/98
Nález
US
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti TJ Sokol Brno - Žabovřesky, zastoupené JUDr. J. M., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR, a vedl. účastníka Sportovního klubu Brno - Žabovřesky, zastoupeného Mgr. M. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97-213, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1
Odon 23/97- 213, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11.
1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 2.
1998, a byla doplněna podáním ze dne 16. 8. 1999, navrhuje
stěžovatelka zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11.
1997, č. j. 1 Odon 23/97- 213, a to pro porušení čl. 11 odst.
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
Krajský obchodní soud v Brně rozhodl rozsudkem dne 16. 6.
1994, sp. zn. 30867/91/716/04 tak, že Sportovní klub Brno
- Žabovřesky je povinen vydat žalobci (stěžovatelce) stavební
parcelu a dále srub se šatnou a klubovnou basketbalového oddílu,
vše v k. ú. Brno - Žabovřesky.
Pokud se týká klubovny a herny stolního tenisu, objektu
šatny, skladu a dílny a sauny, šatny a klubovny tenisového oddílu,
tenisových kurtů, byl návrh žalobce zamítnut. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze
dne 6. 11. 1996, sp. zn. 7 Cmo 196/94, výše uvedený rozsudek soudu
prvního stupně. Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu
podala stěžovatelka dovolání.
Rozsudkem ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 23/97, Nejvyšší
soud ČR dovolání zamítl.
Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR
nepostupoval v souladu s ust. §4 zák. č. 232/1991 Sb., podle
kterého se odňatý majetek navrací ve stavu, v němž je ke dni
uzavření dohody nebo ke dni vydání rozsudku, kterým se taková
dohoda nahrazuje. Stavby ve stížnosti uvedené nejsou sice součástí
parcel, avšak jsou nedílnou součástí Tyršova hřiště, které se
sestává z atletického stadionu, hřiště tenisu a hřiště košíkové.
Tyto tvoří podle vyjádření Útvaru hlavního architekta města Brna
ze dne 6. 10. 1995 účelový funkční celek. Právní názor
stěžovatelky se opírá především o ustanovení §3 odst. 1 písm. a)
vyhl. č. 85/1976 Sb., dle něhož jsou šatny, umývárny, hygienická
zařízení, stavby sportovních zařízení apod. drobnými stavbami,
které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní. V §6 vyhl. č.
83/1976 Sb. se stanoví, že všechny stavby musí mít zajištěn
přístup z veřejné pozemní komunikace. S ohledem na tyto
skutečnosti je tedy objekt Tyršova hřiště jedinou stavbou a ve
smyslu §120 a násl. obč. zák. též jedinou věcí. Otázka vymezení
pojmu stavba je otázkou odbornou a v této souvislosti musí být
považováno za důkaz i odborné vyjádření Útvaru hlavního architekta
Magistrátu města Brna ze dne 6. 10. 1995. Ve smyslu §77 odst. 1
vyhl. č. 83/1976 Sb. je Tyršovo hřiště jako celek samo o sobě
jedinou stavbou pro tělesnou výchovu a sport. Jednotlivé objekty
charakteru např. umýváren, šaten, kluboven, dílen, kurtů apod.
plní pouze doplňkovou funkci ve vztahu k věci hlavní a tyto nelze
dle názoru stěžovatelky fyzicky a právně oddělit. Jejich případným
oddělením by došlo k podstatnému narušení funkčnosti celého
sportoviště. Dle §4 zák. č. 232/1991 Sb. se majetková práva
navracejí oprávněným osobám ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni
uzavření dohody. Zákon v této souvislosti nezná pojem zhodnocení
či znehodnocení stavby a s tím souvisejících finančních náhrad. Je
tedy dle názoru stěžovatelky zcela nerozhodné, zda některé drobné
doplňkové objekty byly vybudovány až po roce 1948.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského obchodního soudu
v Brně, sp. zn. 30867/ 91/716/04, jakož i znalecký posudek Ústavu
soudního inženýrství VUT v Brně k projednávané věci, dále si
vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského obchodního soudu
v Brně a vyjádření Sportovního klubu Brno - Žabovřesky k ústavní
stížnosti.
Ve svém vyjádření, které došlo Ústavnímu soudu dne 8. 4.
1998, Nejvyšší soud ČR uvedl, že věc po právní stránce správně
posoudil a nebyla tedy porušena žádná lidská a občanská práva
stěžovatelky, zejména právo na soudní ochranu a právo vlastnit
majetek. Podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka jednak
operuje pojmy, které nemají právní relevanci z hlediska
restitučního, jednak tyto pojmy navzájem směšuje. Pojem "funkční
celek" nemá vůbec žádnou právní relevanci, neboť žádný zákonný
předpis jej neužívá. Věc hromadná je pojmem a institutem
občanskoprávní teorie, platný občanský zákoník ani restituční
zákony s ním však nespojují žádné právní důsledky a ani pojem
neužívají. Pojmy věc hlavní a příslušenství ve smyslu §121 odst.
1 obč. zák. stěžovatelka v dovolání ani nepoužila, resp. se jich
nedovolávala jako právního institutu a zřejmě by to v daném
případě ani nebylo na místě.
Stěžovatelka operuje pojmem "jediná stavba", jak dále uvádí
Nejvyšší soud ČR, a v této souvislosti poukazuje na stavební
předpisy. To jsou však předpisy správněprávní
(administrativněprávní) a z hlediska občanskoprávních předpisů,
včetně předpisů restitučních, je tento pojem právně irelevantní.
Také ustanovení §120 obč. zák., ani jiná ustanovení obč. zák.
nemluví o "jediné stavbě" či "jediné věci" , jak se to pokouší
stěžovatelka dovodit.
Vrchní soud v Praze v dopise, který obdržel Ústavní soud dne
25. 11. 1998, se odmítl k projednávané ústavní stížnosti vyjádřit
s odůvodněním, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku
Nejvyššího soudu ČR. Dále odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku Nejvyššího soudu.
Krajský obchodní soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti, které došlo Ústavnímu soudu dne 10. 12. 1998, uvedl, že
se ztotožňuje s argumentací obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97-213, a rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197.
Soud prvního stupně dále ve svém vyjádření uvedl, že dle ust.
§2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., se
vracejí majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla
odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb.,
podle stavu k 31. 3. 1948. Pouze tato majetková práva je možno
dobrovolným organizacím navrátit a nelze je rozšiřovat na věci,
které nikdy nevlastnily, např. proto, že se jednalo o nově
vybudované nemovitosti po roce 1948, popř. o nemovitosti, které ve
smyslu ust. §297 obecného zákoníku občanského ze dne 1. 6. 1811
vlastnil jiný subjekt.
Sportovní klub Brno - Žabovřesky ve svém vyjádření, které
došlo Ústavnímu soudu dne 27. 3. 1998, navrhuje, aby Ústavní soud
ústavní stížnost stěžovatelky zamítl, neboť napadeným rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena práva stěžovatelky zakotvená
v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru vedlejšího
účastníka postupoval Nejvyšší soud ČR právně i věcně správně, když
zamítl dovolání stěžovatelky. Kdyby totiž vyhověl dovolání
stěžovatelky a přiznal jí tak vlastnická práva i k majetku, který
nikdy stěžovatelce, resp. jejímu předchůdci nepatřil, naopak by
odňal právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek vlastníkovi
- vedlejšímu účastníkovi, který svá vlastnická práva
v předcházejícím soudním řízení řádně prokázal. Zdůrazňuje, že
stavba není součástí pozemku, a jednotlivé nemovitosti na
pozemcích tedy nemohou být součástí žádné věci, neboť mohou být
odděleny a stát se samostatně předměty majetkových práv. Nejedná
se ani o příslušenství věci hlavní. Vedlejší účastník ve svém
vyjádření dále uvádí, že považuje za nesprávnou argumentaci
stěžovatelky, že majetková práva dle zák. č. 232/1991 Sb. se
navracejí oprávněným osobám ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni
uzavření dohody. Z citace §4 uvedeného zákona vyplývá, že se
jedná o majetková práva, která se navracejí, tedy ta práva, která
oprávněná osoba nabyla v době před jejich odnětím. Nelze navracet
majetková práva, která stěžovatelce nikdy nepatřila.
První otázkou, kterou se jak odvolací, tak i dovolací soud
zabývaly, byla ta, zda lze se zřetelem na platnou občanskoprávní
úpravu hledět na pozemky a stavby tvořící areál Tyršova hřiště
jako na funkční celek (hromadnou věc), který podléhá nároku
stěžovatelky na vydání bez ohledu na to, že k rozhodnému datu 31.
3. 1948 nebyla vlastníkem některých věcí tvořících tento soubor.
Věc hromadná, uvádí dovolací soud v odůvodnění svého výše
uvedeného rozhodnutí, je souborem věcí, který tvoří jediný,
hospodářsky nedílný nebo i dělitelný celek. Takto chápe věc
hromadnou občanskoprávní teorie, platný občanský zákoník však
tento pojem neužívá, i když jej ani nevylučuje. Chybí-li však pro
"věc hromadnou" výslovná právní úprava, nelze v daném případě
vyvodit pro tento pojem jakékoli právní důsledky z hlediska
předpisů občanskoprávních včetně předpisů restitučních (zákon č.
173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vývody dovolatele
(stěžovatelky) v této souvislosti mají podle dovolacího soudu jen
faktický, nikoli právní význam, a to včetně poukazu na ustanovení
podzákonných stavebních předpisů (tj. předpisů správněprávních).
K otázce, zda jsou tenisové kurty samostatnou věcí (stavbou),
či zda jsou součástí pozemkové parcely, uvedl dovolací soud, že
při řešení této otázky nelze směšovat občanskoprávní
a správněprávní úpravu (stavební předpisy). Pojem součásti věci ve
smyslu občanskoprávním je vymezen v ustanovení §120 odst. 1 obč.
zák., přičemž podle odst. 2 tohoto ustanovení stavba není součástí
pozemku. Tenisové kurty tedy podle dovolacího soudu nejsou
součástí pozemku.
Dovolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí
dále uvádí, že dovolatel (stěžovatelka) napadá rozhodnutí
odvolacího soudu z toho hlediska, že areál je jediným funkčním
celkem, tato argumentace podle dovolacího soudu však není právně
relevantní, protože se neváže k žádnému pojmu resp. institutu
občanského práva a nemá proto žádné právní důsledky. Otázkou
jediného funkčního celku se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí podrobně zabýval. Otázku "jediné stavby", tak jak ji
nastolil dovolatel (stěžovatelka) v dovolání a o níž se domnívá,
že má právní relevanci, odvolací soud ani soud prvního stupně
výslovně neřešil, a proto dovolací soud se touto otázkou ani
nezabýval.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Ústavní soud se neztotožňuje s výše uvedenými závěry
dovolacího soudu. Podle Ústavního soudu tvoří areál Tyršova hřiště
vlastnický celek, jedinou stavbu ve smyslu §77 an. vyhl. č.
83/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ust. §120
a 121 obč. zák. je celý areál jedinou stavbou (včetně jejích
součástí a příslušenství).
Tento závěr Ústavního soudu podporuje i znalecký posudek ze
dne 28. 4. 2000 vypracovaný Ústavem soudního inženýrství VUT
v Brně, z něj vyplývá následující:
"Na základě detailního rozboru dostupných podkladů ze spisu,
z místního šetření a dalších uvedených podkladů, jak je podrobně
uvedeno a zdůvodněno v odstavci 2.2.3 tohoto znaleckého posudku,
jsme dospěli k závěru, že ze stavebně technického hlediska
(hledisko územní, urbanistické, stavebně konstrukční, funkční
a provozní) je Tyršovo hřiště uzavřeným a samostatným areálem
výhradně pro sportovně rekreační aktivity. S tímto záměrem bylo od
začátku budováno a dodnes mu slouží. Z tohoto závěru vyplývá i náš
pohled na posuzování jednotlivých "staveb" v tomto areálu se
nacházejících, které na základě podrobného rozboru této
problematiky uvedené v kapitole 2.2 a zejména v odstavcích 2.2.3
a 2.2.3.2. chápeme z technického hlediska jako stavební objekty,
které sice jsou schopny samostatné stavební existence
a samostatného plnění určité vymezené funkce, ale z hlediska
fungování a provozování sportů v areálu nemohou být osamostatněny
ve smyslu ukončení jejich dosavadních funkcí, nemá-li dojít ke
kolapsu sportovní činnosti v areálu Tyršova hřiště. Z tohoto
pohledu pro vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty
areálu se jedná o soubor objektů stavby, neboť jako stavbu nutno
chápat celý sportovní areál Tyršova hřiště.
Jednotlivé stavební objekty, které samozřejmě nejsou součástí
pozemků, jsme podrobili posouzení z několika technických hledisek,
zejména z hlediska stavebně technického a z hlediska funkčně
provozního, a závěry jsme podrobně zaznamenali v odstavci
2.2.3.2. tohoto posudku. Proto zde jen v přehledu:
V duchu stavebního zákona nepatří atletický stadion, ani
šatny se saunou, dílnami a garáží, ani šatny s klubovnou pro
tenisový oddíl, (ani restaurace) ke "stavbám" (dle našeho pojetí
ke stavebním objektům) jednoduchým ani drobným, kdežto všechny
ostatní stavební objekty areálu patří ke "stavbám" (stavebním
objektům) jednoduchým, ale nikoli drobným.
Z hlediska vzniku stavebních objektů patří atletický stadion,
basketbalové hřiště, dřevěná srubová chata, čtyři tenisová hřiště,
(i restaurace) k původním stavebním objektům (i když stavebně
opravovaným nebo upravovaným), šatny s klubovnou a hernou stolního
tenisu k adaptovaným stavebním objektům (z původního objektu šaten
a bytu sokolníka), a šatny se saunou, dílnou a garáží šatny
s klubovnou tenisového oddílu a dvě dodatečně provedená tenisová
hřiště za stavební objekty nové, které ovšem funkčně nahradily
(vyjma dvou tenisových kurtů), zvětšily a zmodernizovaly ve
stejných místech stojící již dožité objekty původní." Potud citace
znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT.
Správně uvedly odvolací soud, jakož i soud prvního stupně,
v odůvodnění svých rozhodnutí, že stavby a pozemky jsou
samostatnými předměty právních vztahů ( §118 a §119 obč. zák.)
a ve vzájemném vztahu nemohou být stavby součástí pozemků (§120
odst. 2 obč. zák.). Mezi stavbou a pozemkem nemůže být ani vztah
věci hlavní a jejího příslušenství ve smyslu §121 obč. zák. Nelze
však vyloučit, aby dvě stavby byly navzájem ve vztahu věci hlavní
a jejího příslušenství.
Vrchní soud však v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí
zdůrazňuje, že, že z ustanovení §121 odst. 1 obč. zák. vyplývá,
že předpokladem takového vztahu je, že obě věci náležejí témuž
vlastníku - vlastníku věci hlavní, a že tu je jeho vůle, aby věc
vedlejší byla s věcí hlavní trvale užívána.
Pokud jde o povinný subjekt, který byl považován za vlastníka
celého areálu, ten užíval celý areál včetně jeho součástí
a příslušenství. V případě restitucí však podle Ústavního soudu
tato podmínka u oprávněné osoby nemohla být splněna, a to nikoli
jejím zaviněním. U restitucí jde o specifický případ, kdy
vlastníku věci bylo proti jeho vůli odňato jeho vlastnické právo
a tedy i oprávnění, jež náleží k subjektivnímu vlastnickému právu
- právo předmět svého vlastnictví držet, užívat a nakládat s ním.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že
nelze směšovat občanskoprávní úpravu a správněprávní úpravu
- stavební předpisy, konkrétně vyhl. č. 83/1976 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a vyhl. č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. V daném případě však neobstojí námitka nepřípustnosti
směšování občanskoprávních a stavebních předpisů. Analogicky lze
jako příklad uvést zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění
pozdějších předpisů (který je stejně jako zákon č. 173/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, součástí komplexu restitučních
předpisů). Zákon o půdě při vymezování určitých pojmů odkazuje na
použití definic podaných stavebními předpisy (§11 zák. č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), konkrétně - stejně
tak jako v nyní projednávané věci - vyhlášku č. 83/1976 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a dále na vyhl. č. 85/1976 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.
Vzhledem ke skutečnosti, že majetková práva se navracejí
oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité
věci ke dni uzavření dohody (ust. §4 zák. č. 232/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), problém s vydáním dvou tenisových
kurtů na p. č. 4439, postavených po roce 1948, se tím stává
irelevantním, respektive v projednávané kauze, kdy celé Tyršovo
hřiště je chápáno jako jeden vlastnický celek, není pro vydání
nemovitostí podle Ústavního soudu rozhodné, zda jde o stavby
původní, či stavby opravené, upravené nebo nově vybudované až po
roce 1948.
Vedlejší účastník ostatně sám nefinancoval žádnou z těchto
stavebních oprav či úprav, ani samostatně nově nevybudoval žádný
objekt. Vše bylo pořízeno v akci "Z", na které se podíleli fyzicky
jako brigádníci nejen bývalí příslušníci Sokola, nýbrž i členové
ČSTV.
Pokud tedy dovolací soud dospěl k závěru, že areál jako
"funkční celek" není právně relevantním pojmem, protože se neváže
k žádnému pojmu, resp. institutu občanského práva, dospěl Ústavní
soud ke stejnému závěru. Odmítá rovněž pojem "funkčního celku"
jako právní kategorie, vychází však z priority vlastnického vztahu
k celku, jak je obsáhly restituční zákony. Tělovýchovný areál
nelze dělit, patří jednomu vlastnickému subjektu. Nikdo nemůže
získat majetek tak, že něco postaví na cizím pozemku.Tak např.
zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů,
prohlašuje za jednotné vlastnictví tělovýchovná nebo sportovní
zařízení na základě územního rozhodnutí, zahrádkové nebo chatové
osady, hřbitovy. Není tedy pravdou, že tento pojem není obsažen
v restitučních zákonech, jak uvádí Nejvyšší soud ČR.
Tento závěr Ústavního soudu není rovněž v rozporu s vlastním
rozhodnutím, vydaným pod sp. zn. IV.ÚS 16/93, kdy s odvoláním na
ustanovení §4 zákona č. 232/1991 Sb. Ústavní soud dovodil, že
nelze vrátit sokolovnu, která ke dni uplatnění nároku podle §2
zákona č. 173/1990 Sb. jako věc již neexistovala, neboť byla
zbořena a na jejím místě byla postavena sokolovna nová.
Oba posuzované případy řeší odlišnou problematiku. Současný
nález řeší areál tělovýchovného zařízení jako vlastnického celku,
kdy jako stavbu nutno chápat celý sportovní areál Tyršova hřiště.
Naproti tomu rozhodnutí sp. zn. IV.ÚS 16/93 řeší pouze sokolovnu
jako samostatnou a jedinou věc.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl
k závěru, že ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 11 odst.
1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek,
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu
a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud zrušil
podle ust. §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11.
1997, č. j. 1 Odon 23/97-213. Z důvodu ekonomie řízení zrušil
Ústavní soud rovněž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11.
1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. června 2000