ECLI:CZ:US:2000:2.US.82.2000
sp. zn. II. ÚS 82/2000
Usnesení
II. ÚS 82/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. T. V., advokátem, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.12.1999, č.j. 10 Ca 277/99-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.12.1999, č.j. 10 Ca 277/99-29, zamítnuvšího jeho žalobu, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3.8.1999, č.j. 666/120/1999, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Soběslavi ze dne 8.12.1998, č.j. 29801/90/111970/2417, o vyměření daně z příjmu právnických osob ze zdrojů na území ČR za rok 1996 ve výši 238 680,- Kč. V návrhu stěžovatel namítal, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na rovnost v řízení a právo na tlumočníka zaručené čl. 3 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, dále pak čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Zásah do základních práv spatřoval stěžovatel v několika skutečnostech. Především v tom, že daňové orgány ani krajský soud se nezabývaly aplikací ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybírání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Dále v tom, že z ustanovení §250j obč. soudního řádu vyplývá, že dojde-li soud k závěru, že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší napadené rozhodnutí, přičemž napadený rozsudek konstatuje nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně toho, zda stěžovatel byl jednatel f. "daddy" R., avšak na zjištění žádným způsobem nereaguje (z toho vyplývá, že k věci nebyl vyslechnut správcem daně statutární zástupce daňového poplatníka. Konečně konstatuje, že z §3 odst. 1 vyplývá, že je věcí daňového poplatníka, zda si opatří v daňovém řízení tlumočníka, současně však z §2 odst. 1 téhož zákona plyne, že správce daně v řízení o daních jedná v souladu se zákony a jinými obecně závaznými předpisy, chrání zájmy státu a dbá přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů. Protože správce daně konkrétním postupem tento zákonný požadavek nenaplnil (když stěžovateli nebylo nic známo o vzniku stálé provozovny a nemohl při účasti tlumočníka nikdy prohlásit, že tato stálá provozovna využívala kanceláře v S., neboť tam nikdy žádnou činnost nevyvíjela), zjevně nedbal práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření podotkl, že při rozhodování vyšel ze zákonné úpravy daně z příjmů a daňového řádu a aplikací uvedených zákonů neporušil čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, protože je zákonem vázán. Zejména zdůraznil, že podle §31 odst. 9 daňového řádu je na daňovém subjektu, aby prokázal údaje uvedené jím v daňovém přiznání. Stěžovatel byl předepsaným procesním postupem vyzván, aby konkrétní skutečnosti prokázal, což však neučinil. Soud poukázal na to, že stěžovatel, který působil jako statutární orgán, byl v řízení opakovaně vyslechnut , proto není pravdivé tvrzení, že statutární zástupce nebyl vyslechnut. Sám stěžovatel doložil usnesení rakouského soudu, že byl takovým zástupcem daňového subjektu. Soud neshledává porušení §250j obč. soudního řádu, protože shromážděné podklady umožňovaly, aby daň byla stanovena správně. Ohledně namítaného porušení §2 odst. 7 daňového řádu soud upozorňuje, že ve stížnosti není konkretizováno, jakým právním úkonem měl být formálně zastřen jiný právní úkon či skutečnost. Soud též dodává, že stěžovatel si při prvním ústním jednání tlumočníka neopatřil, ač podle §3 odst. 1 daňového zákona je na daňovém subjektu, aby tak učinil. Stěžovatel ani při tomto jednání neprohlásil, že by český jazyk neovládal a na jednotlivé dotazy položené správcem daně česky odpověděl. Při dalším ústním jednání byl pak tlumočník přítomen. Soud ani neshledává porušení rovnosti v řízení, protože v daňovém řízení byl jediným účastníkem, před soudem pak měl stejné postavení a stejná práva jako žalovaný úřad. Ze všech těchto důvodů soud navrhuje zamítnutí stížnosti nálezem.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, v postavení vedlejšího účastníka, odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť stěžovatel - dle jeho názoru - ve stížnosti uvádí námitky, které jsou de facto shodné s námitkami vznesenými jak v odvolání, tak i v žalobě. K tvrzenému zásahu do základního práva chráněného v čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR využil dosavadní přístupy ke smyslu těchto ustanovení a zdůraznil, že stěžovatelovo právo na soudní ochranu bylo využito tím, že stěžovatel podal žalobu na přezkoumání správního rozhodnutí u soudu, který žalobu projednal a zamítl. Tvrzení stěžovatele o porušení práva zakotveného v čl. 37 odst. 4 Listiny považuje vedlejší účastník za účelové, neboť stěžovatel jednal vždy v českém jazyce a nikdy nenaznačil, že by českému jazyku nerozuměl, když předpokladem ochrany ve smyslu uvedeného ustanovení je prohlášení osoby, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání. Také vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 277/99 Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti: Finanční úřad v Soběslavi rozhodnutím ze dne 8.12.1998, č.j. 29801/98/111970/2417, vyměřil stěžovateli, jako právnímu nástupci poplatníka D. R., H. M.B.H., stálá provozovna, daň z příjmů právnických osob na rok 1996 ve výši 238 680,- Kč. Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, v němž, kromě jiného, nejprve zpochybnil svoje právní nástupnictví již zaniklé společnosti D. R., H. M.B.H. a poté i hodnocení smlouvy ze dne 30.6.1993 o poradenské, konzultační a zprostředkovatelské činnosti a o výkonu funkce jednatele společnosti provedené správcem daně. Stěžovatel vytkl správci daně i okolnost, že v průběhu řízení jednal bez přítomnosti tlumočníka, aniž byl na možnost opatření tlumočníka upozorněn. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích stěžovatelovo odvolání rozhodnutím ze dne 3.8.1999, č.j. 666/120/1999, zamítlo, když neshledalo porušení platných právních předpisů. S jednotlivými námitkami stěžovatele se odvolací orgán vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Podáním doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 3.9.1999, posléze doplněným, podal stěžovatel návrh na přezkoumání uvedeného rozhodnutí odvolacího orgánu. Uvedl v něm, že s rozhodnutím odvolacího orgánu nesouhlasí, neboť je opřeno o nesprávný výklad platného právního řádu. Vyjádřil přesvědčení o neplatnosti smlouvy ze dne 30.6.1993, a to z několika důvodů, a opačný názor odvolacího orgánu je v rozporu se zásadou uvedenou v §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Opakovaně upozorňoval na absenci tlumočníka, když nebyl poučen o možnosti jeho opatření. Z těchto důvodů se domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními důvody a dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná, a proto ji zamítl. V odůvodnění především konstatoval aplikaci mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmů a z majetku uzavřenou mezi ČSSR a Rakouskou republikou dne 16.2.1979 a publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 48/1979 Sb. Z článku 7 smlouvy plyne, že zisky podniku jednoho smluvního státu lze zdaňovat ve státě druhém, je-li zřízena stálá provozovna. Proto považoval za rozhodné, zda činnost rakouské společnosti, které je stěžovatel právním nástupcem, byla vykonávána stálou provozovnou. Z obsahu spisu vzal za zřejmé, že činnost stěžovatele byla prováděna na adrese kanceláře v Soběslavi a uzavřel, že rakouské společnosti v Čechách vznikla stálá provozovna. Proto je příjem dosahovaný stálou provozovnou příjmem ze zdrojů na území České republiky ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Dále soud poukázal na to, že pro úvahu o tom, zda stěžovateli vznikla daňová povinnost má význam, dosáhl-li příjmů ze zdrojů na území České republiky. Soud potvrdil, že stěžovatel takových příjmů dosáhl, a to konkrétně z činnosti stálé provozovny. Argumentace neplatností smlouvy sama o sobě nemůže mít vliv na vznik daňové povinnosti, protože stěžovatel vykonával podnikatelskou činnost, ze které měl příjem, přičemž jeho příjem nebyl příjmem dosaženým ze závislé činnosti. Soud taktéž vycházel z předloženého usnesení Zemského soudu v Kremsu na Dunaji, kterým bylo doloženo, že rakouská obchodní společnost zanikla, byla vymazána z firemního rejstříku a taktéž skutečnost, že stěžovatel je právním nástupcem zaniklé rakouské obchodní společnosti. Z tohoto důvodu na něj přešla daňová povinnost, která vznikla rakouské obchodní společnosti z činnosti stálé provozovny za dobu působení na území ČR. Soud nepřisvědčil ani dalšímu žalobnímu důvodu, který stěžovatel založil na tom, že jednání před správcem daně proběhlo bez účasti tlumočníka, když stěžovateli nic nebránilo, aby si tlumočníka na svoje náklady opatřil.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněn k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 227/99, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není ani soudem na úrovni Nejvyššího správního soudu. Jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat pouze v případě, že soudy nepostupují v souladu s principy zařazenými do hlavy páté Listiny zakotvující práva na soudní a jinou právní ochranu (a z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud posuzovat legalitu konkrétních rozhodnutí, pokud jimi nedošlo ke kvalifikovanému zásahu do základních práv a svobod). Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takové porušení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel měl možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhat se stanoveným způsobem svých práv a soud mu tuto ochranu neodepřel, když v řádně vedeném soudním procesu přijal jeho žalobu v tzv. správním soudnictví, řádně ji projednal a předepsaným způsobem o ní rozhodl. Tím soud poskytl stanoveným způsobem ochranu právům a naplnil postulát formulovaný v čl. 90 Ústavy. Neobstojí ani stěžovatelova námitka o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel v řízení nenamítal neústavnost aplikovaných ustanovení, což je základním smyslem úpravy citovaného ustanovení Ústavy, pouze se dovolává údajné nedostatečné či nesprávné aplikace ustanovení konkrétních zákonných předpisů a rozhodnutí v rozporu se zákonem. Čl. 95 odst. 1 Ústavy nepředstavuje zakotvení subjektivního veřejného ústavního práva, protože je jeho institucionální zárukou ve formě zákonného podkladu výkonu soudní moci. Dovolávat se ochrany v jeho smyslu lze pouze tehdy, jestliže současně došlo k zásahu do hmotného základního práva.
Stěžovatel se též dovolává porušení jeho práva na rovnost v řízení a práva na tlumočníka zaručené čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny, aniž by konkretizoval okolnosti vedoucí k zásahu do jeho práva na rovnost v řízení. Lze tedy pouze dedukovat, že namítané nerovné postavení spatřuje ve skutečnosti, že některá jednání byla vedena bez tlumočníka. K této záležitosti Ústavní soud dodává, že čl. 37 odst. 4 Listiny zaručuje právo na tlumočníka pouze takové osobě, která prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání. Stěžovatel toto právo na počátku daňového řízení neuplatnil, při dalším jednání byl již tlumočník byl přítomen, a proto se Ústavní soud ztotožňuje se stanoviskem vedlejšího účastníka, že se stěžovatelovo tvrzení jeví jako účelové.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 29. 8. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu