ECLI:CZ:US:2000:2.US.83.2000
sp. zn. II. ÚS 83/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ž., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 1999, č. j. 2 Cdon 1822/97-92 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 1999, č. j. 2 Cdon 1822/97-92, kterým bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, č. j. 51 Co 506/96-76. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 4. 1996, sp. zn. 21 C 32/95, ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu tak, že stěžovatelka je povinna vyklidit dvoupokojový byt situovaný v přízemí domu čp. 1551 na ulici U Š. 12 v Praze 5 do 15 dnů po zajištění přístřeší podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, namísto původně přiznaného náhradního bytu.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v tom smyslu, že v dovolacím řízení nebyla odstraněna vada spočívající v nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně odejmul stěžovatelce právo užívat po vyklizení bytu bytovou náhradu vzhledem k situaci, v níž se ocitla.
Stěžovatelka má za to, že jak Městský soud v Praze, tak i soud dovolací učinily nesprávný závěr, že pokud stěžovatelka prodala svůj spoluvlastnický podíl ve výši jedné čtvrtiny na domě čp. 2086 a pozemků parc. č. 2690 a 2691 v kat. území S. za kupní cenu 2,000.000,- Kč, nesvědčí pro ni důvody zvláštního zřetele, pro které je možno přiznat právo náhradního ubytování nebo bytu podle ustanovení §712 odst. 5 občanského zákoníku.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Konkrétně byl podle stěžovatelky porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 odst. 1 Listiny a vedlejšími účastníky řízení byl porušen i odst. 3 článku 11 Listiny. Současně byl porušen i čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 St., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 21 C 32/95.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 6. 2000 uvedl, že okolnost, že stěžovatelka bydlí v předmětném bytě s nezletilými dětmi, není důvodem zvláštního zřetele hodným, ale pouze jednou z podmínek pro aplikaci ustanovení §712 odst. 5 občanského zákoníku. Okolnost, že sociální status stěžovatelky (invalidní důchodkyně) hodnotil též s přihlédnutím k částce (2,000.000,- Kč), již stržila za prodej spoluvlastnického podílu, pak rozhodně nemůže být v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Nejvyšší soud ČR rovněž upozornil na fakt, že stěžovatelka ve svém podání nerozlišuje mezi tou částí rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterou bylo odmítnuto dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a určení, ke kterému dni nájemní poměr skončí, a částí, ve které - po věcném přezkumu - došlo k zamítnutí dovolání proti výroku o kvalitě bytové náhrady. Nemohl-li se Nejvyšší soud ČR věcně zabývat důvodností výpovědí z nájmu bytu, pak ústavnost jeho rozhodnutí může být v této části poměřována jen správností závěru o nepřípustnosti dovolání; potud ovšem stěžovatelka žádné výhrady neuplatňuje. Navíc platí, že mohl-li se Nejvyšší soud ČR věcně zabývat jen kvalitou bytové náhrady, a nikoli již existencí nájemního poměru, postrádá argument, že svým rozhodnutím porušil článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 11 odst. 1 Listiny, zcela smyslu. Nejvyšší soud ČR navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.
Vedlejší účastníci řízení, V. a M. K., ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2000 uvedli, že tvrzení stěžovatelky jsou nedůvodná a navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Současně vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit jim náklady řízení.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost fakticky směřuje proti II. části výroku rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 1999, č. j. 2 Cdon 1822/97-92, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1997, č. j. 51 Co 506/96-76, v části týkající se uložení povinnosti k vyklizení bytu po zajištění přístřeší.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku, zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Nejvyššího soudu ČR a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o tom, zda jsou v případě stěžovatelky ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 občanského zákoníku dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlňovaly rozhodnutí, podle něhož by stěžovatelka měla předmětný byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a občanského soudního řádu.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Návrhu vedlejších účastníků řízení na uložení povinnosti stěžovatelce nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení nebylo vyhověno, neboť okolnosti případu nebyly natolik mimořádné, aby odůvodnily použití ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. 8. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu