ECLI:CZ:US:2000:2.US.87.99
sp. zn. II. ÚS 87/99
Usnesení
II. ÚS 87/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. P., zastoupené JUDr. D. S., advokátkou, proti označené části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, č. j. 30 Co 534/97-212, a označené části rozsudku Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 10. 12. 1996, č. j. 4 C 4121/95-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností ze dne 10. 2. 1999 shora označené rozsudky a uvedla, že dne 20. 4. 1995 podala spolu se svým manželem MUDr. V. P. žalobu na povinnost uzavření dohody o vydání věci podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Tato žaloba směřovala proti vedlejší účastnici řízení D. S. Podáním ze dne 20. 6. 1996 navrhl právní zástupce stěžovatelky změnu žaloby v tom smyslu, že žalobce MUDr. V. P. od žaloby odstoupil, nebot' se v průběhu řízení prokázalo, že není občanem České republiky. Stěžovatelka proto uplatnila nárok na vydání celého společného majetku. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 28. 6. 1985, č. j. 1 T 165/85-36, byla stěžovatelka společně se svým manželem odsouzena pro trestný čin opuštění republiky dle §109 odst. 2 trestního zákona v tehdy platném znění k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku a k trestu propadnutí majetku. Tímto majetkem je řadový rodinný dům v B. čp. 1443 spolu se stavební parcelou ě. 1847/26 a parcelou č. 1847/27 zapsanými na LV č. 2457 u Katastrálního úřadu v B.. Usnesením Okresního soudu v Benešově, č. J. 2 Rt 73/90-9, byl s odkazem na ustanovení §2 odst. l písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), zrušen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 6. 1985, sp. zn. 1 T 165/85, kterým byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Usnesení
nabylo právní moci dne 11. 9. 1990. Obdobně bylo rozhodnuto i ohledně osoby manžela stěžovatelky. Výše popsaný majetek stěžovatelky přešel v důsledku shora popsaných skutečností na československý stát a ten jej prodal do bezpodílového spoluvlastnictví manželům J. a D.S. V průběhu řízení se nezvratně prokázalo, že manželé S. nabyli tohoto majetku v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a že
II. ÚS 87/99
při jeho koupi byli protiprávně zvýhodněni. Přesto, že soudy obou stupňů dospěly ke stejnému závěru v tom smyslu, že vedlejší účastnice řízení a její manžel nabyli majetek v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a že byli protiprávně zvýhodněni, rozhodl Okresní soud v Benešově tak, že se stěžovatelce vydá jedna ideální polovina rodinného domu a jedna ideální polovina pozemků. Krajský soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání obou účastnic řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do vydání rodinného domu, ale co do vydání pozemků jej změnil v tom smyslu, že pozemky se nevydávají. Svoje rozhodnutí upřel Krajský soud v Praze o to, 2e v roce 1993 zemřel manžel Vedlejší účastnice řízení J. S. a vedlejší účastnice řízení se stala zákonnou dědičkou jeho poloviny majetku poté, co se jejich potomci dědictví vzdali. Protože polovinu předmětného majetku nabyla vedlejší účastnice děděním, nezabýval se soud ani jednoho stupně tím, že zůstavitel nabyl tento majetek prokazatelně a nepochybně protizákonně a na základě §20, resp. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích tento majetek stěžovatelce nevydal. Pokud se týká předmětných pozemků, Krajský soud v Praze vycházel z ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelka proto navrhla, aby ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 10. 12. 1996, č. j. 4 C 4121/95-119, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, č. j. 30 Co 534/97-212, v té části, kterou se nevydává ideální '/2 sporných nemovitostí z toho důvodu, že povinná osoba je nabyla dědictvím po jiné osobě a dále, že se ruší ta část rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, č. j. 30 Co 534/97-212, která mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá povinnost, kterou bylo žalované uloženo uzavřít s žalobkyní dohodu i o vydání ideální %2 sporného pozemku.
Podle názoru stěžovatelky byla napadenými částmi rozsudků soudů obou stupňů porušena jednak Listina základních práv a svobod (dále jen Listina), a to její čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 37 odst. 3 a dále pak Všeobecná deklarace lidských práv, zejména čl. 29 odst. 2.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a spis Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 4 C 4121/95.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 4. 2000
uvedl, že se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především dotýká okruhu dvou
problémů:
1) Pojmový rozdíl mezi "přechodem" věci a "převodem" věci je podle krajského soudu zcela zřejmý a pokud zákonodárce v ustanovení §4 odst. 2 věta za středníkem výslovně vymezil podmínky, kdy jsou i osoby blízké pokládány za osoby povinné, nelze jít v interpretaci nad rámec tohoto vymezení zákona. Krajský soud se domnívá, že tato otázka byla již vyřešena (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, sp. z. 3 Cdon 310/96) a neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů.
2) K otázce výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích pak krajský soud jednak zcela odkazuje na své rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou. Současně poukazuje i na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kde byla podrobně řešena i tato otázka pozemků v osobním užívání (např.2 Cdon 1109/97 a 3 Cdon 318/96 ze dne 31. 1. 1997, který dokonce odkazuje ve svých závěrech i na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 45 ve svazku 3 Sbírky nálezů a stanovisek), a to zcela shodně s napadeným rozhodnutím.
Okresní soud v Benešově ve svém vyjádření ze dne 2. 5. 2000 zcela odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku.
II. ÚS 87/99
Vedlejší účastnice řízení D. S. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne
17. 4. 2000 uvedla, že soudy obou stupňů, jejichž rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, správně a úplně zjistily skutkový stav a na základě tohoto zjištění došly ke správným právním závěrům. Pokud jde o právní argumentaci stěžovatelky, domnívá se vedlejší účastnice, že je nepřípadná a ve vztahu k posuzovaným rozhodnutím irelevantní. Stěžovatelka napadá v prvé řadě rozhodnutí obou soudů, opírající se o skutečnost, že vedlejší účastnice nabyla poloviny předmětné nemovitosti dědictvím, tj. ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, na ni nebyla převedena, a proto ji nelze vydat. S ohledem na právní jistotu ve vlastnických vztazích není možné označit dědění ze zákona za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, nebot' dědění samo o sobě nemravné není a být nemůže. Vedlejší účastnice se plně ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu při výkladu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Toto ustanovení užívá pojem "převedení", jehož sémantický význam zahrnuje a předpokládá aktivitu převodce, na rozdíl od pojmu "přechod", jehož význam označuje transfer při absenci vůle subjektu. Z dikce zákona proto zcela jasně vyplývá, že §4 odst. 2 se vztahuje pouze na převodu z vůle převodce a nelze proto pod toto ustanovení podřadit i nabytí věci děděním. Takový extenzívní výklad by byl v rozporu se zákonem a zřejmě i úmyslem zákonodárce a tvrdí-li navíc stěžovatelka, že rozhodnutí soudu jsou v rozporu s ustanovením §3 občanského zákoníku, nelze s ní souhlasit. Vedlejší účastnice rovněž nesouhlasí se závěrem stěžovatelky, že byla porušena rovnost účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny. Důvodem je to, že se tento článek vztahuje na rovnost procesní a stěžovatelka ve stížnosti nedůsledně rozlišuje procesně právní a hmotně právní stránku projednávané věci. Fakt, o jaké hmotně právní normy opřel soud své úvahy při rozhodování, nemohl žádným způsobeni narušit rovnost účastníků v řízení. Stěžovatelka nebyla ve svých procesních právech jakkoliv zkrácena či omezena. Vedlejší účastnice řízení se rovněž nedomnívá, že by byla porušena ústavou zaručená základní práva a svobody ohledně rozhodnutí o nevydání zastavěného pozemku a zahrady. Ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze interpretovat jinak, než že zastavěný pozemek a zahradu vydat nelze, nebot' tyto pozemky nebyly nikdy ve vlastnictví stěžovatelky a jejího manžela, ale pouze k nim bylo zřízeno právo osobního užívání. Vůle zákonodárce je v tomto ohledu vyjádřena expresis verbis a soud proto v této otázce nemohl rozhodnout jinak, než jak rozhodl. Naopak, bylo by vskutku v rozporu s dobrými mravy, kdyby soudy obou stupňů vydaly do vlastnictví stěžovatelky nemovitosti (pozemky), které jí nikdy nepatřily a na něž se její restituční nárok nemůže vztahovat.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených částí rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených částí rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká té části napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, týkajícího se vydání předmětné id.1/2 parcely č. 1847/26 a id. 1/2 parcely č. 1847/27, je v této části ústavní stížnost nepřípustná, nebot' ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Stěžovatelka dovolání proti této části rozsudku odvolacího
soudu nepodala, ač jí to citované ustanovení občanského soudního řádu umožňovalo.
Pokud se týká posouzení opodstatněnosti ostatních částí ústavní stížnosti, týkající se nevydání id. 1/2 rodinného domu a id. 1/2 pozemků, a to parcely č. 1847/26 a id. 1/2 parcely č.
II. ÚS 87/99
II. ÚS 87/99
1847/27, Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o vydání nemovitostí věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné Soudy. V tomto směru vývody Ústavní stížnosti nepřinášejí do posunované věci nic nového, nebot' uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a jak Krajský soud v Praze, tak Okresní soud v Benešově se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku se zákonem o mimosoudních rehabilitacích samotným, ačkoliv smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného ústavou ČR zaručeného práva na restituci majetku.
Pravomoc ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné noci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§72 odst. 1 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jejich rozhodnutími byly porušeny čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 37 odst. 3 Listiny a dále pak Všeobecná deklarace lidských práv, zejména čl. 29 odst. 2.
Čl. 3 odst. 1 Listiny stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy,barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku rodu nebo jiného postavení.
Č1. 37 odst. 3 Listiny stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 29 odst. 2 stanoví, že každý je při výkonu svých práv a svobod podroben takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.
Ústavní soud po posouzení shora citovaných ustanovení a napadených rozhodnutí nezjistil v dané věci porušení těchto ustanovení.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 Listiny upravujícího ochranu vlastnického práva, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že z poměru zákona o soudní rehabilitaci a zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k čl. 11 Listiny vyplývá, že tímto právním řešením je preferované postavení původních vlastníků, ale každý případ je třeba posuzovat
II. ÚS 87/99
individuálně a je na posouzení soudu, aby rozhodl, zda účastníci splňují podmínky, které jsou stanoveny zákonem pro osoby oprávněné i osoby povinné a aby podle toho i v této složité situaci rozhodl o vydání či nevydání věci.
Je tedy zřejmé, že napadenými částmi rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mino ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení z části pro ,její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a z části pro její nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3l . 5. 2000
Vojtěch Cepl
předseda II. senátu Ústavního soudu