ECLI:CZ:US:2000:2.US.97.2000
sp. zn. II. ÚS 97/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti P. K., R. D., a M. D., zastoupených JUDr. T. Ch., advokátem, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 6.5.1999 sp. zn. 6 C 4/96 a Městského soudu v Praze z 27.10.1999 sp. zn. 23 Co 376/99 za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě 14.2.2000 a doručené Ústavnímu soudu 16.2.2000 stěžovatelé navrhli zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 6.5.1999 č.j. 6 C 4/96-79 a Městského soudu v Praze z 27.10.1999 č.j. 23 Co 376/99-90. Uvedli, že Obvodní soud pro Prahu 8 svým rozsudkem určil, že závěť zůstavitelky A. P. z 21.9.1993 je neplatná a Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání, v němž stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy žalovaní) namítali neúplné zjištění skutkového stavu ze strany soudu I. stupně a z toho vyplývající nesprávný právní závěr, rozsudek potvrdil. Vyslovili názor, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich práva zaručená Listinou základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), a to právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť na základě uvedených rozhodnutí byli zbaveni dědictví, čímž došlo k porušení jejich základního práva-práva vlastnického.
Obvodní soud pro Prahu 8 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.Uvedl, že v řízení byl řádně a spolehlivě zjištěn skutkový stav projednávané věci, z něhož byly vyvozeny odpovídající právní závěry a že se soud řídil pravidly stanovenými v §120 odst. 1 občanského soudního řádu ( dále jen "o.s.ř.")
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti také navrhl její zamítnutí. Odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že stěžovatelé jimi nebyli zbaveni dědictví, o němž se soudní řízení vedlo, a bylo s určitostí zjištěno, že nejsou dědici zemřelé zůstavitelky, a proto ani nedošlo k porušení jejich vlastnického práva.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 6.5. 1999 č.j. 6 C 4/96-79 v právní věci žalobce ( v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka) J. S. proti žalovaným (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelům) P. K., R. D. a M. D. o určení neplatnosti závěti A. P. z 21.9.1993 bylo určeno, že tato závěť je neplatná.V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že žalobou ze 4.1.1996 se žalobce domáhal určení, že je neplatná závěť A. P. sepsaná 21.9.1993 ve prospěch žalovaných, která měla nahradit závěť téže zůstavitelky z 15.6.1993 sepsanou ve prospěch žalobce. Soud v důkazním řízení z výslechu svědků a psychiatrického znaleckého posudku zjistil, že zůstavitelka A. P. dne 15.6.1993 pořídila formou notářského zápisu závěť, jíž odkázala žalobci všechen svůj majetek. Dne 21.9.1993 podepsala zůstavitelka novou závěť, kterou odkázala veškerý svůj majetek žalovaným. V době pořizování druhé závěti zůstavitelka nebyla k tomuto právnímu úkonu způsobilá z důvodu duševní poruchy. K závěru, že závěť z 21.9.1993 je neplatná, neboť A. P. tehdy už neměla způsobilost k právním úkonům, dospěl soud zejména na základě výpovědi ošetřující lékařky, která v září 1993 vzhledem k pokročilé demenci zůstavitelky sepis závěti nedoporučila, a znaleckého posudku, podle něhož zůstavitelka v době sepisování pozdější závěti byla postižena závažným duševním onemocněním, organickým psychosyndromem s demencí na podkladě kornatění cév mozkových, neboli mozkové aterosklerozy. Toto onemocnění nedovolovalo zůstavitelce činit právní úkony, a proto soud rozhodl, že závěť z 21.9.1993 je podle §83 odst. 2 občanského zákoníku ( dále jen " o.z.") neplatná.
Žalovaní podali odvolání a Městský soud v Praze rozsudkem z 27.10.1999 č.j. 23 Co 376/99-90 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle §212 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek a řízení mu předcházející přezkoumal a neshledal odvolání důvodným. Nenalezl důvod ke zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, jak žádali žalovaní. Konstatoval, že skutková zjištění soudu I. stupně jsou úplná a tvoří spolehlivý podklad nejen pro rozhodnutí soudu I. stupně, ale i pro rozhodnutí soudu odvolacího. Námitky žalovaných, které uvedli v odvolání, neshledal odvolací soud opodstatněnými, neboť se s nimi dostatečně vypořádal už soud I. stupně. Odvolací soud shrnul, že rozhodnutí soudu I. stupně je správné, neboť soud se zabýval všemi důležitými hledisky nutnými k posouzení věci a náležitě je zhodnotil. V odůvodnění rozsudku potom pregnantně vyjádřil důvody, z nichž při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud nemohl tomuto rozhodnutí ničeho vytknout, naopak se s ním ztotožnil.
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze nabyly právní moci 20.12.1999.
Ústavní soud přezkoumal oba napadené rozsudky a řízení, která jim předcházela, a dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 8 a Městský soud v Praze jako orgány veřejné moci svými pravomocnými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelů zaručené jim ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, tj. ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, která je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud I. stupně, jehož rozsudek potvrdil Městský soud v Praze jako soud II. stupně, provedl v důkazním řízení ty důkazy, které podle jeho mínění byly důležité (výslechy svědků, znalecký posudek). K této úvaze jej opravňuje §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. Ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci potom dovodil pádné a průkazné právní závěry. Za dané situace nelze soudům vytýkat, že nebyli vyslechnuti další navržení svědkové a znovu vyslechnuti svědkové již slyšení, když neočekávaly, že by doplňování důkazního řízení podle návrhů žalovaných přineslo nové poznatky, které by mohly mít vliv na rozhodnutí o žalobě. Soudy při projednávání věci a rozhodování o ní důsledně dbaly pravidel o.s.ř. a v jejich postupu Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo být považováno za odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Podle teorie, z níž Ústavní soud vychází ve své ustálené rozhodovací praxi, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nemá ve vztahu k soudům postavení a pravomoc přezkumné instance ve vertikální linii a nepřísluší mu přehodnocovat důkazy provedené v řízení před obecnými soudy, nezjistí-li ovšem, že byla porušena Ústava nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud může zasahovat do činnosti obecných soudů zrušením jejich rozhodnutí jen tehdy, jsou-li právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními.To se však v této věci nestalo. Soudy se při svém rozhodování plně řídily jak předpisy procesněprávními ( o.s.ř.), tak hmotněprávními ( o.z.) a interpretovaly je a aplikovaly způsobem, který odpovídá Ústavě.
Pravomocným rozsudkem o určení, že závěť A. P. z 21.9.1993 je neplatná, nebylo a ani nemohlo být porušeno právo stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jak správně konstatoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze. Stěžovatelé rozhodnutím soudu nebyli zbaveni dědictví, neboť v soudním řízení bylo zjištěno, že dědici po zemřelé zůstavitelce A. P. nejsou, a proto ani nemohlo být porušeno jejich právo vlastnické.
Uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19.září 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu