ECLI:CZ:US:2000:3.US.1.2000
sp. zn. III. ÚS 1/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu o ústavní stížnosti navrhovatelky A. H., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1999, čj. 26 Cdo 2155/99-56 a na zrušení §241 odst. 1 věta druhá, §241 odst. 2 a §250a občanského soudního řádu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 3. 1. 2000 osobně Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení, v němž brojila proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1999, čj. 26 Cdo 2155/99-56, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, daná čl. 36 Listiny základních práv na svobod jakož i čl. 6, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhovala zrušení §241 odst. 1 věta druhá, §241 odst. 2 a §250a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Navrhovatelka v návrhu dále požadovala, aby Ústavní soud neodmítl její návrh proto, že není zastoupena advokátem, neboť její stížnost svým obsahem a návrhem na zrušení části o.s.ř. podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem. Z tohoto ustanovení zákon nepřipouští výjimku, navrhovatelka proto byla vyzvána ve smyslu ustanovení §41 písmeno b) cit. zákona k odstranění vad návrhu ve lhůtě, která jí byla stanovena na 30 dnů. Výzva byla navrhovatelce doručena dne 20.1.2000. Na základě žádosti navrhovatelky byla lhůta k odstranění vad dne 7. 3. 2000 prodloužena do 20. 3. 2000.
Přípisem ze dne 28. 2. 2000 navrhovatelka sdělila Ústavnímu soudu, že požádala dne 24. 2. 2000 přípisem Českou advokátní komoru o určení advokáta, plnou moc pro zastupování před Ústavním soudem ve smyslu §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, však Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě nedoručila. Ústavní soud ji proto přípisem ze dne 17.4.2000, který byl navrhovatelce doručen dne 19.4.2000, vyzval, aby upřesnila, zda jí byl advokát Českou advokátní komorou určen, popř. aby doručila Ústavnímu soudu příslušnou plnou moc k zastupování. Na tuto výzvu navrhovatelka reagovala přípisem ze dne 20. 4. 2000, ve kterém opakovaně sdělovala, že o určení advokáta požádala již 24. 2. 2000, příslušnou plnou moc pro zastupování v jednání před Ústavním soudem, jak požaduje ust. §30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, však nepředložila.
Česká advokátní komora sdělila Ústavnímu soudu přípisem ze dne 1. 6. 2000, že žádost A. H. ze dne 24. 2. 2000 o určení advokáta pro jednání před Ústavním soudem na České advokátní komoře evidována není. Česká advokátní komora eviduje trojí určení advokáta A. H. (na základě žádostí z 3.2.1999, 13.7.1999 a 27.5.1999); z žádné žádosti však nevyplynulo, že by se mělo jednat o zastupování před Ústavním soudem, ani to, zda se jedná o navrhovatelku, když v žádostech o určení advokáta byly uvedeny jiné adresy bydliště, než uvedla navrhovatelka v návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem.
Lze tedy mít za to, že navrhovatelka není v řízení před Ústavním soudem ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, řádně zastoupena advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
S ohledem na to, že navrhovatelka neodstranila vady návrhu ve lhůtě k tomu určené, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení podle §43 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §§241 odst. 1 věta druhá, §241 odst. 2 a §250a občanského soudního řádu, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2000