ECLI:CZ:US:2000:3.US.10.2000
sp. zn. III. ÚS 10/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu JUDr. I. Ř., Ph.D., zastoupeného JUDr. E. K., advokátkou, na zahájení řízení před Ústavním soudem směřujícího proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 6 To 196/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 9 T 169/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným dne 6. 1. 2000 osobně se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 6 To 169/99, když tímto usnesením bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 9 T 169/98. Ve vydání uvedeného usnesení Městského soudu v Praze spatřuje navrhovatel zasažení jeho základních práv a svobod obsažených v čl. 8 odst. Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a také v čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal (spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 T 169/98) následně zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 9 T 169/98-202, ze dne 26. 5. 1999, uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, ve kterém namítl, že měli být slyšeni policisté, kteří přijímali oznámení poškozené (které zachytili do úředního záznamu) s tím, že obsah těchto záznamů je rozporu s pozdějšími výpověďmi poškozené.Upozornil na určité rozpory ohledně charakteru a rozsahu zranění poškozené, když v tomto směru poukázal na to, že zranění poškozené konstatována lékařskou zprávou nekorespondují s popisem násilí poškozenou a konečně obsáhle poukazoval na osobnost poškozené, když nesouhlasil se závěry vyvozenými ze znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Provedené dokazování v tomto směru pokládá za neúplné s tím, že aktivní obrana poškozené nebyla prokázána, a proto nelze dospět k závěru, že by se navrhovatel dopustil úmyslného jednání, které mu bylo kladeno za vinu. O podaném odvolání rozhodoval následně Městský soud v Praze, který jej usnesením, č.j. 6 To 169/99-226, ze dne 21. 9. 1999, podle §256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že závěry nalézacího soudu (týkající se jak skutkových zjištění, tak i právního hodnocení případu) považuje za správné a úplné. Poukázal na podrobné a konzistentní výpovědi poškozené, na lékařskou zprávu a zranění poškozené i přiléhavé závěry klinického psychologa. K požadovanému výslechu policistů, kteří vyhotovili úřední záznam, soud poukázal na to, že se jednalo o relativně stručný popis události, který sloužil k převozu poškozené k lékařskému vyšetření, a proto také uzavřel, že jejich výslech se takto jeví jako nadbytečný. Obhajobu navrhovatele tak podkládal za spolehlivě vyvrácenou, když poukázal i na to, že nebyl shledán žádný motiv, který by vedl poškozenou k podání trestního oznámení.
Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem potom navrhovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze a v rámci svého návrhu v zásadě opakoval argumentaci, kterou uplatnil v odvolání, které podal v řízení před obecnými soudy. Z hlediska ústavně právního má za to, že zmíněným rozhodnutím byla zasažena jeho základní práva a svobody, jak jsou obsažena v čl. 8 odst. 2 Listiny a poukázal i na ustanovení čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyjádřené slovy "....Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon...." resp. slovy, že....každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.....který rozhodne...o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu....Současně poukázal i na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 55/94, který dle jeho názoru na posuzovanou věc dopadá. Vzhledem k uvedenému má za to, že v uvedeném případě byla porušena ústavní zásada práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Ústavní soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a uložil Městskému soudu v Praze, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, respektujíc vpředu uvedenou ústavní zásadu.
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil i Městský soud v Praze jako účastník řízení a ten, aniž by zaujal jakékoliv stanovisko pouze odkázal na písemné vyhotovení svého (napadeného) rozhodnutí.
Na tomto místě nutno opakovaně připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a z tohoto pohledu není ani oprávněn zasahovat do jeho rozhodovací činnosti. To ovšem jenom tehdy, pokud tyto soudy svým postupem a následným rozhodováním neporušují základní práva či svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vycházeje z této skutečnosti a po zvážení všech okolností případu, argumentace soudů i argumentace uplatněné navrhovatelem dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jádrem námitek navrhovatele jsou jeho výhrady směřující do pravdivosti a věrohodnosti výpovědí poškozené a v těchto souvislostech poukaz na její lékařská vyšetření stran jejího poranění i podaný znalecký posudek z oboru psychologie, jakož i neprovedení výslechu policistů, kteří přijímali trestní oznámení poškozené. Jeho tvrzení, že trestní řízení v této věci bylo vedeno tendenčně, ve snaze jej uznat vinným a odsoudit, nemůže Ústavní soud přisvědčit. To proto, že nemá oporu v dokazování provedeném obecnými soudy. Oba soudy totiž podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), respektujíce jeho příslušná zákonná ustanovení, týkající se zejména provedení důkazů v rámci celého trestního řízení. To ať už z hledisek obecných vyjádřených zejména v ustanovení §89 tr.ř. či specifických týkajících se jednotlivých stadiích trestního řízení, a to jak v rámci řízení přípravného, tak i v řízení před soudem (§207 až §215, §263 odst. 6 tr.ř.). Postup předpokládaný trestním řádem byl soudy respektován a vyjádřen i v jejich rozhodnutích. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud uvedl a přesvědčivě vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno, proč a kterým důkazům věřily, stejně jako proč a které důkazy pominuly (namítaný výslech policistů). V naznačeném směru ani Ústavnímu soudu ČR nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých nelze spatřovat postup rozporný se zákonem, či dokonce promítající se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když i v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 tr.ř.), a to při zachování hranic ústavnosti vymezující právo na spravedlivý proces. Nezbývá než uzavřít, že namítané právo navrhovatele na spravedlivý proces v projednávané věci nebylo zasaženo, když jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno jeho právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu.
V konečném důsledku tak ani Ústavní soud neshledal porušení navrhovatelem namítaných základních práv obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny i čl. 5 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. V souvislosti s poukazem navrhovatele na nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 55/94, nelze než konstatovat, že v předmětné věci bylo řízení vedené před obecnými soudy jako celek spravedlivě s respektováním principů zakotvených v Listině základních práv a svobod, jakož i zásad uvedených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu