ECLI:CZ:US:2000:3.US.107.2000
sp. zn. III. ÚS 107/2000
Usnesení
III. ÚS 107/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. K., Ing. L. K., a O. K., všech zastoupených JUDr. T. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1999, sp. zn. 53 Co 471/99, 53 Co 472/99, mimo ústní jednání dne 27. 4. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně vadnou ústavní stížností [§72 odst. 1 písm. a), §72 odst. 4, §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] napadli stěžovatelé pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1999 (53 Co 471/99-53, 53 Co 472/99-38), a aniž by do ní pojali tvrzení stran porušení ústavně zaručených základních práv, případně by takové tvrzení rozvedli, navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem dotčené rozhodnutí obecného soudu zrušil; ústavní stížnost stěžovatelů tak za naznačených okolností měla povahu blanketního návrhu.
Zjištěné zmíněné formální vady ústavní stížnosti byly stěžovatelům výzvou Ústavního soudu ze dne 29. února 2000 vytknuty s pokynem, aby byly odstraněny ve lhůtě do
15. března 2000.
Podáním ze dne 20. března 2000 stěžovatelé předložili novou plnou moc svého zástupce, která co do textu odpovídala podmínkám stanoveným zákonem (§31 zákona), nicméně budila důvodnou pochybnost o její správnosti (byla opatřena datem původní plné moci, ačkoli z přípisu zástupce stěžovatelů - č. l. 10 ze dne 15. března 2000, doručenému Ústavnímu soudu faxem dne 16. března 2000, následně telegramem dne 16. března 2000 a poštou dne 17. března 2000, je patrno, že její "text byl opraven po vzájemné dohodě").
Podáním svého zástupce ze dne 15. března 2000, doručeným Ústavnímu soudu faxem dne 16. března 2000 a následně dopisem dne 17. března 2000, předložili stěžovatelé Ústavnímu soudu "doplňující podání", jímž však podstatu vytčených formálních vad ponechali bez povšimnutí (apodiktický odkaz na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod odůvodňují toliko popisem "merita věci", totiž výhradami vůči nákladovému výroku obecných soudů) a - s odkazem na své podání Evropskému soudu pro lidská práva
(PK 9132) - navrhli, aby Ústavní soud řízení o jejich ústavní stížnosti přerušil do doby rozhodnutí posléze označeného orgánu.
Pokud pak jde o kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného základního práva poskytuje (§72 odst. 4 zákona), předložili stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. října 1999 (28 Cdo 2413/98-211), které se však jak podle spisové značky (jednacího čísla), tak podle svého obsahu očividně věci stěžovatelů netýká.
Za naznačeného stavu nezbylo než dovodit, že stěžovatel,é ve lhůtě jim Ústavním soudem stanovené, dříve vytknuté vady neodstranili, a proto z tohoto důvodu byla jejich ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 1 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. dubna 2000