ECLI:CZ:US:2000:3.US.109.2000
sp. zn. III. ÚS 109/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele P. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu u v Praze ze dne 3. 11. 1999, čj. 39 Co 481/99-42, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 20. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 22. 2. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, čj. 39 Co 481/99-42, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 6. 1999, čj. 9 C 9/98-28, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva. Navrhovatel zároveň požadoval , aby Ústavní soud ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 9 C 9/98 a z něj zjistil, že dne 4. 8. 1997 podala společnost Z., společnost s ručením omezeným, České Budějovice, (dále jen "Z.") proti ústavnímu stěžovateli žalobu o zaplacení částky 45.411, 50 Kč a příslušenstvím. Obvodní soud dne 2. 6. 1999 rozhodl rozsudkem, čj. 9 C 9/98-28, tak, že žalovaný (ústavní stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci požadovanou částku s příslušným úrokem a náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 3. 11. 1999 rozsudkem, čj. 39 Co 481/99-42 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva daná mu čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh odůvodnil tím, že smlouva, na jejímž základě došlo k podání původní žaloby, je neplatná. Důvody neplatnosti uvedl již v řízení před obecnými soudy. Zejména namítal, že smlouva odporuje českému právnímu řádu, nebyla podepsána oprávněnou osobou, vyloučena byla dispoziční svoboda kupujícího, neboť kupní smlouva byla obsažena v předem připraveném formuláři. Soudy však k těmto námitkám podle navrhovatele nepřihlédly. Závazky z předmětné smlouvy se podle navrhovatele příčí dobrým mravům, navíc, podle svého tvrzení, navrhovatel od této smlouvy odstoupil, což soudy rovněž nevzaly v úvahu.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 20. 7. 2000, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel namítá ve své stížnosti, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva daná mu čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny. Čl. 1 Listiny stanoví svobodu a rovnost všech lidí v důstojnosti a právech. Napadeným rozhodnutím obecného soudu nemohly být uvedené principy porušeny, neboť se jím nestanovila žádná nadřazenost jednoho z účastníků řízení či nerovnost v právech těchto účastníků. Práva a povinnosti účastníků byly založeny svobodně uzavřenou smlouvou. Je zřejmé, že navrhovatel nezvážil všechny možné právní důsledky uzavření napadené smlouvy a snažil se je prostřednictvím žaloby na neplatnost smlouvy odvrátit. Jestliže se jedna ze stran této smlouvy domáhala určení smlouvou založeného práva a soud jejímu návrhu vyhověl, nelze tuto skutečnost považovat za porušení základních práv druhé strany. Stejně tak Ústavní soud neshledal v souzené věci namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Soudy postupovaly v souzené věci, jak vyplývá ze spisového materiálu, v rámci zákona a jeho mezí, dbaly na dodržování všech práv účastníků.
Pokud jde o namítané porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud zjistil, že navrhovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u soudu. Soudy o věci jednaly, prováděly navržené důkazy, na jejich základě rozhodly a rozhodnutí řádně zdůvodnily. Jestliže některé důkazy hodnotily jinak, než navrhovatel, stalo se tak způsobem ústavně konformním, jak ostatně z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá. Není pravdou, jak uvádí navrhovatel, že odvolací soud nevěnoval bližší pozornost námitce, že navrhovatel od smlouvy odstoupil. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč nelze odstoupení od smlouvy považovat za platné. Postupoval tedy v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu a nelze mu z hlediska dodržení základního práva daného čl. 36 Listiny nic vyčítat.
S poukazem na již uvedené Ústavní soud také neshledal důvod k tomu, aby rozhodl o navrhovaném odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud nehledal, že by postupem obecných soudů byla porušena navrhovatelova základní práva daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto mu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu